Ideály oněch dnů leží v nevábném bahně utilitarismu, porůznu skloňovaná technologie moci se transformovala přes kritiku menšinových snivců v legitimní rámec veřejného dění, do kterého občan nezasahuje, vnímá ho za odcizený, a tak raději kolem sebe staví zdánlivě neprodyšné zdivo soukromého štěstí, jež se může v mžiku zvrtnout v „soukromou past“.

Politika se stává hájemstvím pro určitou část elit, a bez patřičného původu, materiálního zázemí a konexí je politická působnost de facto k smíchu. A co hůř, v době, v níž polistopadový režim vykazuje převažující demokratický charakter, občané svými hlasy stvrzují přechod k systému populistických vlád, které neřeší těžkosti dřív, než propuknou v krizi historického přesahu. Jako bonus tyto vlády berou na milost komunistické hnutí, demokracii přirozeně rozvracející a nepokrytě obhajující vlastní zločinnou minulost.

Od oslavy „pravdy a lásky“ se společnost obrátila k uznání „moci a peněz“ jako základních principů, aniž by si komplikovala svou existenci hledáním hlouběji situovaných a morálně bytelnějších hodnot. Pomíjivost je naším denním chlebem a myšlení na budoucnost (stejně jako kritické přijímání minulosti) zatěžuje.

Stále si žijeme nad poměry, naše životy plynou v bohatství a současné starosti jsou jen malichernými povzdechy. Zodpovědní politici, přestože je zas a znova volíme, ztroskotávají při řešení úkolů v normálních podmínkách. Po vážném celospolečenském otřesu, který by prověřil jejich připravenost, by s čistým štítem nezůstal patrně jediný z nich. Možná proto, že sama společnost nevidí v jejich profesi nic zásadního, neboť jinak by nasadila mnohem hustší síto, přes něž by lidé s pověstí gangsterů neprošli do prostředí, v němž se jedná o dlouhodobé koncepci státu.

Je v pořádku, že inkriminovaný otřes nenastal. Vidět v přímém přenosu krach vlastních elit nepřináší v permanentně nestabilních končinách střední Evropy záruku kontinuálního vývoje. Tehdy by projekt české polistopadové demokracie ztratil zbývající podporu a na řadu by se dostaly pokusy o nastolení vlády „tvrdé ruky“, kterou by bez představy skutečných následků uznali všichni. Intelektuálové by ocenili její zájem o obrození tradiční morálky, podnikatelé by uvítali její pragmatický přístup, který nevázaný na předvolební rozhazování umožňuje odstranění nepohodlných bariér, „lidové vrstvy“ by vřískaly blahem, že panuje tzv. pořádek a že demokratickými nesmysly neomezený vůdce může plně sloužit milovanému národu.

Přestože se výskyt nové diktatury zdá nepravděpodobný, je nutné neustále zdůrazňovat, že svoboda neznamená samozřejmost. Bez nepřetržitého úsilí každého jednotlivce nejenže vznikne mezi politiky a občany nepřekonatelná propast postrádající zpětnou vazbu, ale časem vyprchá vnitřně prožitý vztah, bez něhož kterékoli zřízení, zvláště pak demokratické, nemá nárok pokračovat.

Autor je místopředseda Institutu K.H.Borovského