Samozřejmě z vlády. A to okamžitě. Pokud totiž někdo nechápe, že se jako ministr nemůže soukromě vyjadřovat k otázkám, které se citlivě dotýkají našich vztahů se spojenci, tak nemá ve vládě co pohledávat.

Dokážete si představit, že by třeba někdo z manažerů Škody Auto napsal jako soukromá osoba článek, ve kterém by velebil soud za to, že rozhodl v aféře „dieselgate“ v neprospěch automobilky Volkswagen? Myslím, že kdyby to udělal, tak by letěl takovým fofrem, že by ani nestačil otevřít dveře. A po právu. Každý z nich totiž kromě jiného odpovídá svým dílem i za pozitivní vnímání značky Škoda a celého koncernu Volkswagen veřejností. A tak nemůže ventilovat názory, které jsou s tímto úsilím v rozporu ani jako soukromá osoba. Pokud by přesto neodolal pokušení a pustil by si ústa (respektive prsty na klávesnici) na špacír, tak je okamžitý vyhazov zcela adekvátním důsledkem. Podotýkám, že jde jen o hypotetický příklad nemající s realitou nic společného. Nepochybuji totiž o tom, že manažeři Škody Auto jsou profíci i z tohoto úhlu pohledu.

O profesionalitě pánů Petříčka a Zaorálka by se naopak dalo úspěšně pochybovat. Nebo spíše o jejich politické prozíravosti a taktu. Tito dva spolu s panem Schwarzenbergem vydali v Právu článek Co bude s Palestinci a Izraelskou demokracií, ve kterém to pořádně natřeli dvěma našim blízkým spojencům, Izraeli a USA, za to, že ti první plánují anektovat židovské osady na Západním břehu Jordánu a ti druzí jim v tom přizvukují. Nechci se teď zabývat samotným plánem obou států. Jednak neznám dost dobře ani jeho podrobnosti a ani problematiku, kterou má řešit. Takže jej nemohu kvalifikovaně hodnotit. A jednak tu o něj vůbec nejde. Problém je totiž úplně v něčem jiném. Všichni pánové sice článek prezentují jako svůj soukromý názor, ale ve skutečnosti to platí jen pro pana Schwarzenberga. Ten nyní nezastává žádnou vrcholnou exekutivní funkci, a tak si může říkat, co chce. Avšak pánové Petříček a Zaorálek zcela ignorují fakt, že vládní funkci vykonávají a že v tom případě žádný jejich názor úplně soukromý není a ani být nemůže.

On totiž ministr není ministrem jen na osm hodin a pak má padla. On je jím čtyřiadvacet hodin denně. A tak pro každé slovo, které pronese, platí, že není slovem nějakého pana Petříčka, nebo pana Zaorálka, ale má váhu vyjádření člena vlády České republiky. Takže by si měl dát setsakra pozor, co říká, a přemýšlet o tom, jak by mohla být jeho slova vnímána nejen u nás doma, ale v případě vyjadřování k zahraničně politickým otázkám také ze strany našich partnerů a spojenců. A především v případech z tohoto pohledu mimořádně citlivých vše s vládními kolegy konzultovat. Což se tentokrát vzhledem k odmítavé reakci pana Babiše (zde) evidentně nestalo.

Je otázkou, zda to oba pánové jen nedomysleli, nebo zda to udělali záměrně. Nevím, co z toho je horší. Především pan Zaorálek není totiž žádný politický zelenáč, takže by tato nepsaná pravidla měl moc dobře znát. Což mne vede k podezření, že to snad byl dokonce úmysl. Byť není úplně zřejmé, co by tím oba pánové sledovali. Pokud by to však opravdu tak bylo, je to o důvod víc, aby ze svých postů okamžitě vyletěli. I když ono je jich tak jako tak dost. Ministrem zahraničí totiž dle mého soudu nemůže být někdo, kdo se pohybuje v tak citlivých zahraničně politických otázkách jako „slon v porcelánu“, a ministrem čehokoliv jiného ten, kdo se vyjadřuje ke krokům našich spojenců, aniž mu to přísluší a navíc bez konzultace s vládními kolegy.

Kauza „prohlášení tří“, jak byla mezitím lidovou tvořivostí pojmenována, však kromě jiného opět otevřela otázku fungování naší zahraniční politiky. V poslední době ji totiž dělá kde kdo. Od prezidenta až po starosty městských částí. U toho prvního to není na závadu. Mezi jeho úkoly to ostatně patří. A že se často se „zamini“ neshodne? To není nic nového. To tady bylo za Václava Havla i za Václava Klause. Někteří tuto dvojkolejnost kritizují, ale dle mého soudu na tom není nic špatného. Nikdy člověk neví, kdy bude třeba najít k někomu cestičku a bude se tak hodit, že jsme k němu nespálili všechny mosty. Jako malá země se zkrátka musíme snažit vycházet s každým. Tedy alespoň s těmi důležitými. A tak není úplně od věci, že když se naše země orientuje prozápadně, tak že někdo udržuje i cestičky vedoucí na východ. Ujal se toho Miloš Zeman a od svých odpůrců to kvůli tomu pěkně slízává. Určitou míru pragmatismu v této věci totiž považují za pokus paktovat se s Ruskem a Čínou. A snad jako protiváhu k těmto prezidentským „pochybením“ dělají na obě země ramena.

Přeborníky v této disciplíně jsou především pan primátor Hřib a páni starostové Kolář a Novotný. Zřejmě usoudili, že mají na víc než jen na komunální politiku, a tak se montují i do té zahraniční. A to bez koordinace s těmi, kdo za ni zodpovídají. Což je absolutně nepřijatelné. Pokud bude pan Hřib jednou ministrem zahraničí (doufejme, že nikdy), tak ať klidně dělá na Rusko a Čínu dlouhý nos. Ale do té doby ať se stará o to, aby se co nejdříve dostavil Pražský okruh a metro D. Kvůli tomu ho totiž lidé na magistrát zvolili.

Na druhou stranu nelze nevidět, že tito tři pánové jen obsadili prostor, který jim ministerstvo zahraničí svojí benevolencí a nečinností obsadit dovolilo. Nějak jsem si totiž nevšimla, že by se pan Petříček vůči jejich aktivitám nějak zásadně vymezoval, nebo je vyzýval k tomu, aby s ním svoje kroky konzultovali. Že tyto tři nedokázal ukočírovat, je tak o důvod víc, aby si na ministerstvu začal balit svoje věci do krabice.

Na tahu je nyní pan Babiš. Dle mého soudu by měl dát pánům Petříčkovi a Zaorálkovi padáka. A pan Hamáček by mu místo nich měl předložit dvě jména nová. Pokud tedy ještě nějaká použitelná má...