Krátce před prvním kolem první přímé volby českého prezidenta se nám kandidáti pozoruhodně vybarvují. Tomio Okamura, jemuž vystavil červenou kartu Nejvyšší správní soud, se hlasitě vzteká nad neochotou Ústavního soudu odložit kvůli jeho podání termín volby. Snaží se před občany snést a selsky vysvětlit důvody, proč se domnívá, že byl poškozen na svých právech.

Potíž je v tom, že jedině soud může říct, kdo je, a kdo není v právu. To by měl se znalostí našeho ústavního systému respektovat i senátor Okamura. On však evidentně míří na víc terčů. Jde mu o upoutání pozornosti občanů a zvýšení svého věhlasu. Takto obdařen může v příštích politických soubojích bodovat ještě úspěšněji.

Takový Vladimír Dlouhý, který byl rovněž ze soutěže vyřazen, již přiznal, že prezidentskou kampaň pojal jako připomenutí své osoby. A je připraven se dál aktivně účastnit politického života. Podobnou motivaci připustila i Jana Bobošíková, jež před víkendem přišla jako třetí v pořadí požádat o podporu KSČM. Paní Bobošíkové mimo jiné záleží na etablování jejího politického bloku Suverenita. Přitom už jen tříprocentní zisk ve sněmovních volbách znamená přísun finančních prostředků ze státního rozpočtu.

Ani Vladimír Franz se v případě neúspěchu nechce vytratit z pomezí politického, společenského a kulturního života. Táňa Fischerová zase je neúnavná občanská aktivistka, o níž ještě mnohokrát uslyšíme. Významnými reprezentanty svých stran v případě neúspěchu zůstanou Zuzana Roithová z KDU-ČSL, Přemysl Sobotka z ODS, Karel Schwarzenberg z TOP 09 i Jiří Dienstbier z ČSSD.

Dva posledně jmenovaní ale předvádějí pozoruhodný finiš. Oba ještě žijí v naději na postup do druhého volebního kola. Za Schwarzenbergem se shromáždily zajímavé osobnosti s pravicovým viděním světa, za Dienstbiera se vydatně přimlouvají levicoví intelektuálové. Výhodou obou mužů je naprostá názorová čitelnost a politická váha, kterou mohou uplatňovat jak na Hradě, tak v Poslanecké sněmovně či Senátu.

Sdělovací prostředky přesto zhusta mají tendenci předjímat výsledky prvního kola a rovnou nám představovat coby dvojici, která se o prezidentský post utká, Jana Fischera a Miloše Zemana. Oba se těší podpoře nemalé části veřejnosti a seřadili za sebou pestrou škálu celebrit. Dlouhá kampaň ale odhalila některé jejich slabé stránky.

U Miloše Zemana je to jednak absence adekvátního programu, jednak neprůhledné financování kampaně. Zeman se víc než na program spoléhá na svůj barvitý životní příběh. Když je přesto tázán na to, co bude chtít prosadit, hovoří o majetkových přiznáních, změně volebního zákona a úpravě státního rozpočtu ve prospěch investic. Jenže na splnění těchto slibů mu scházejí nástroje. Ještě záhadněji působí financování jeho tažení. Vesele utrácí a hovoří o přislíbených milionových darech. Hodně mu dala jeho domovská Strana práv občanů, přispělo i občanské sdružení Přátelé Miloše Zemana. Odkud získaly peníze tyto subjekty, ale dosud nevíme. Zeman se také pyšní nezvykle vysokým počtem drobnějších dárců. Když jich pár navštívila Mladá Fronta Dnes, o ničem nevěděli. Rozpomněli se až po několika dnech a víc s novináři komunikovat odmítli. Podobně se to má s příspěvky od lidí, kteří v rolích podnikatelů víceméně živoří. Všechny handicapy však Miloš Zeman překrývá svými květnatými větami a stokrát omílanými bonmoty.

Jan Fischer se zase ukazuje jako slabší debatér než Zeman a mnozí další adepti. Vyniká v monolozích, v nichž se může navážet do politických stran. V dalších disciplínách je slabší. Dobré jméno mu neudělala ani kauza se zaplaceným publikem v prezidentské debatě na televizi Prima. Potíže má i se svými podporovateli. Jako svoji poradkyni například představil advokátku Hanu Marvanovou, která to však popřela a vyjádřila podporu jiné kandidující osobnosti. Na jednom ze svých videí je zase Jan Fischer k vidění ve společnosti bývalého mluvčího Václava Havla Ladislava Špačka. Jenže i on se veřejně přihlásil k jinému kandidátovi.

Evergreenem pak jsou námitky vůči hlavním sponzorům a spolupracovníkům Zemana a Fischera, hlavně lobbistovi Šloufovi a byznysmenu Chrenkovi. Jeden z uchazečů táhne na svých bedrech hříchy opoziční smlouvy, druhý personální a politické dědictví Topolánkovy éry.

Proti všem zaznívajícím výhradám však stojí argument, který je užíván i v souvislosti s existencí a opakovanou kandidaturou komunistické strany. Zjednodušeně řečeno, ať se nám to líbí, nebo nelíbí, demokratická politická soutěž je otevřena pro všechny, co nejsou na štíru s ústavním pořádkem a dalšími zákony. Prezidentští kandidáti ztělesňují stav české společnosti a politiky se všemi bolestmi i nadějemi.

A ještě jednu jistotu máme. Vítězství nikdo nikomu neukradne. Kdo skončí první na pásce, bude prezidentem. Strůjci svého štěstí tentokrát skutečně budeme jen my sami.