Jiří Paroubek poté, co dal za pravdu svým právníkům a zrušil volby, které před tím tak vehementně prosazoval, pokračuje dál ve své únavné předvolební kampani. Tentokrát se lídři parlamentních stran sešli u premiéra Fischera a jednali o takzvaném Janotově balíčku. Po odchodu z jednání panovala jakási podivná optimistická atmosféra toho, že Janotův balíček je možné „s kosmetickými úpravami“ schválit.

Sám Paroubek považoval za nutné na tiskovce ukázat, v čem že ČSSD ustoupila (požadavek na daňovou progresi a zvýšení daně z příjmu právnických osob, tj. podniků). Naopak ukázal, v čem že ČSSD neustoupila a nikdy neustoupí, tj. v „podpoře rodin s dětmi“ a dalších bohulibých aktivitách.

Jak se ukázalo den poté, ČSSD od avizované ochoty k ústupkům ustoupila (jak jinak než v zájmu rodin s dětmi apod.), takže premiér Fischer dokonce považoval za nutné vystoupit a pohrozit demisí, pokud se balíček díky aktivní politice ČSSD a KSČM změní na jednostranné zvyšování daní bez redukce jakýchkoli výdajů. Čeští žurnalisté na ČRo1, konkrétně Veronika Sedláčková v pořadu Radiofórum, evidentně nevěděli, jak správně popsat Paroubkovu další změnu názoru během 24 hodin. Její hosté, zejména Lenka Zlámalová z HN a komentátor ČRo Petr Nováček o tom také hovořili, Zlámalová si už na postoje Paroubka žádné servítky nebrala, Nováček přeci jenom vyjádřil jisté „pochopení“ pro to, že Paroubek pracuje dál aktivně ve své volební kampani, protože už utratil desetimilióny Kč v politickém marketingu.

V celé té debatě o Janotově balíčku však schází to podstatné, a sice kolik že „potřebných“ to v Česku žije. Soudě podle volebních výsledků, je to bezmála polovina národa. Ta, která se spoléhá na to, jak je jejich političtí vůdci vytáhnou z každé bryndy. Z jinak dobře informovaných zdrojů jsem ostatně vyslechl i to, jakou bombu chystá ČSSD těsně před volbami. Mělo tím být oznámení, že ČSSD pomůže všem plátcům úvěrů, kteří mají problémy se splátkami, tak, že jim ze státního rozpočtu odmaže řádově 10 000 Kč jejich dluhu. Mělo se tak stát pod záminkou „pomoci ohroženým v dluhové pasti“.

Právě před několika dny provedla litvínovská radnice zátah na neplatiče formou exekucí majetku a podle zpráv dlužníci nejen že ožili, ale dokonce řada z nich pod hrozbou exekuce rychle spěchala na úřad a platila dluhy či vyjednávala o nových splátkách. Tento praktický příklad jasně dokládá, že existují metody, jak neplatiče přimět k reakci, a že na druhou stranu stále existují vlivné politické síly, které by rády tyto problémy řešily na úkor celé společnosti.

I v rodinách méně majetných ale v naprosté většině případů rodiče vychovávají své děti k tomu, že je možné utrácet jenom tolik, na kolik stačí peněženka. Toto zcela normální nazírání na ekonomiku domácnosti se však v rukách populistických levicových politiků stává kladivem proti zdravému rozumu. Lidé jsou těmito politiky stále hlouběji zatahováni do sociální sítě přídavků. Jestliže v řadě případů jsou to jenom a pouze tyto přídavky, z nichž žijí celé rodiny bez toho, aby někdo z rodiny pracoval, je vadný systém. Pokud nelze v českém parlamentu navíc prosadit nic, co by zneužívání sociální sítě výrazně omezilo, je systém výběru politických elit nefunkční. Je nefunkční ve smyslu organizace společnosti do budoucnosti. Dnes se navíc ukazuje, jakou chybou bylo v dobách privatizace ponechat některé podniky ve státních rukách. Jsou to dnes právě ti politici, kteří tak vehementně bránili privatizaci elektrárenské společnosti ČEZ, kteří by si tak rádi pár miliard ze zisku ČEZ přivlastnili na své vlastní předvolební nápady typu třináctý důchod apod.

Česká společnost se však vyvíjí a (i přes klamné levičácké vize) bohatne. Jen naprostý prosťáček bez zkušeností by všechno nechal úplně a jenom na státu. I voliči ČSSD se ve své valné většině chovají ekonomicky racionálně. A i jejich volba ČSSD nepostrádá logiku (proč si nevzít to, co mi zadarmo nabízejí!). Je tedy pouze a jenom na voliči, zda skoncuje s politikou, která se neohlíží na budoucnost. Zejména mladí by se nad tím, co jim chystá dnešní aktivní generace levicových politiků, měli zamyslet. Opravdu mě chceš (táto nebo mámo) dnes volbou populistů připravit za čtyřicet let o můj důchod? Tak nějak by mohla znít otázka mladých voličů k rodičům závislým na populistické levicové politice.