Etymologové netuší, odkud se vzalo. Ale oč méně je vědecky uchopitelné, tím je sdělnější. Proč je favoritem Českého papaláše Jiří Paroubek? Protože nejlépe odpovídá představě „vysokého funkcionáře“? Ale kdež. Protože nejlépe odpovídá podprahovým asociacím, které se se slovem papaláš pojí.

V Česku je hodně politiků, kteří předvádějí papalášské manýry. Mirek Topolánek si stanovil vlastní dopravní předpisy, vlastní bonton zdvižených prostředníčků a vlastní cestovní kancelář. Proč tedy Paroubka v papalášství neválcuje? Protože lidé rozlišují kategorie typu nabob a papaláš. Právě v té druhé, v šuplíku jaksi upoceného konformisty normalizačního střihu, který dává najevo převahu opírající se o hlas zapšklé síly, kraluje Paroubek.

Jiřímu Paroubkovi ten rozdíl vůbec nedochází. Stejně jako netuší, proč právě on se ocitl na mušce vrhačů vajec, a dává to za vinu spiknutí vedenému ODS, nechápe ani, proč právě on vzbuzuje asociace papaláše. „Já jsem nevzal vládní letadlo a neletěl jsem lyžovat do Innsbrucku, nevzal jsem auto s řidičem a nevěnoval jsem ho i s ochrankou bývalé současné manželce ani jsem neudělal z přítelkyně jednu z nejvyšších ústavních funkcionářek země,“ bránil se šéf sociálních demokratů v debatě na Primě, „mluvím spisovně a bez vulgarit.“ Tady Paroubek nechtěně trefil hřebík na hlavičku. To, že někdo mluví vulgárně, že využívá vládní letadla pro sebe, z něj ještě nedělá papaláše. Topolánek může vzbuzovat dojem arogantního hulváta, křupana či burana. Možná je to nabobství, ale spřízněné s tím, co předvádí Silvio Berlusconi či Nicolas Sarkozy. Topolánek je valašský frajer, který si užil opojení mocí, který až příliš často předváděl chování typu „kdo z vás si tohle troufne“. A skutečně si troufal.

Troufl si soukromě vyznamenat bratry Mašíny, troufl si po bushovsku navštívit „naše hochy“ v Afghánistánu, na misi, kterou podráží právě Paroubkova parta. A vedle toho si troufal letět vládním strojem do Innsbrucku, jet dvoustovkou do Brna na tenis, říci ve sněmovně poslanci Rathovi „hovado“ a přitom ocitovat Daniela Landu, vyhrožovat „nocí dlouhých nožů“. To vše jsou frajeřiny, některé z nich hloupé, některé dokonce hodně blbé. Ale vzbuzují-li nějakou asociaci, tak asociaci naboba, inspiraci tím dobrým i špatným, co přináší západní demokracie, ale rozhodně ne inspiraci normalizačním papalášstvím. Za klid pokojné společnosti Paroubek předvádí spíš model chování typu „kdo z vás to má“. Skutečně nelétal soukromě vládním speciálem, nezaopatřil svou milenku ústavní funkcí a nepoužívá vulgarismy, zato má popularitu. Jenže podprahová sdělení jeho projevů i používané slovní obraty prozrazují více, než naznačuje jejich prvoplánový obsah. Čiší z nich papalášství známé z normalizace a čiší z nich tak, že to poznají i mladí, kteří se narodili až do svobodné společnosti.

Tuhle podprahovost nelze vědecky definovat, ta se musí zachytit v tónu, mezi řádky. Před čtyřmi roky, po policejním rozehnání CzechTeku, Paroubek do Lidových novin na adresu technařů napsal: „Jádro tvoří nebezpečně posedlí lidé s anarchistickými sklony... Provokují masivní, alkoholem a drogami přiživované silácké demonstrace proti pokojné společnosti.“ Ten Paroubkův text zůstává v paměti. Nedávno se k němu vrátil bloger na iDnes s tím, že mu připomíná článek Nová vlna se starým obsahem z listu Tribuna, který v roce 1983 rozpoutal hon na nezávislé muzikanty. Starším pamětníkům zase může připomenout televizní pořad Atentát na kulturu, kriminalizující hudební underground.

Toto pondělí Paroubek reagoval na nárůst extremismu v Maďarsku požadavkem, aby „zodpovědné demokratické politické strany a vlády nalézaly sílu postavit se...“. Jistě, nic proti tomu. Ale neevokuje spojení „strany a vlády“ rétorické klišé normalizačních papalášů? Silácké demonstrace proti pokojné společnosti, čemuž se ale postaví strany a vlády. Tohle nám ulpí v hlavě. V té argumentační zkratce, v inspiraci normalizací, v asociacích, které to vše vyvolává, je skryt klíč k Paroubkovu papalášství.

LN, 17.6.2009

Autor je komentátor LN