Dobře to šlo vysledovat z brdského televizního vysílání Otázek Václava Moravce o radarové základně USA v České republice. Vládní politici se na ně důkladně připravili. Odtušili, že jim u většiny diváků pšenka nepokvete, a tak nabili zásobníky a pokusili se do radarové patálie co nejvíce namočit sociální demokracii. Nejenže smazali rozdíly mezi spojeneckou ochotou k technickým konzultacím a politickými dohodami, ale přešli i do přímého protiútoku. Teď to vypadá, že radar má být dědictvím, ba danajským darem ČSSD.

Pomiňme debatu o tom, kdo za co může, kdo co učinil a s jakou motivací. Podstatné je, že vládní koalici stojí radar jak za odvedení pozornosti od věcných a odborných otázek, tak za prohloubení konfliktu na české politické scéně.

Zajímavější než pozice místopředsedy kabinetu za ODS Alexandra Vondry je přitom přístup šéfa zelených Martina Bursíka a lidoveckého ministra Cyrila Svobody. Bursík se jednoznačně přihlásil k dvoustranné smlouvě se Spojenými státy, byť by ji rád v parlamentu schvaloval až po amerických prezidentských volbách, a zároveň stroze odmítl požadavek na referendum, který jindy zpravidla bývá trumfem v torně zelených. Svoboda obdobné názory zaštítil svým svědectvím ministra zahraničí v někdejší koaliční vládě s ČSSD.

Pravicoví politici malují jednoduchý černobílý obrázek: levice (tedy sociální demokraté a komunisté) hazarduje s bezpečností České republiky a jde na ruku pochybným režimům, zejména ruskému a čínskému. A na co jí už barvičky nevybyly? Třeba na externí vlivy, které do radarové diskuse vstupují z řad ideologů či lobbistů zbrojního průmyslu. Mlčí o tendenci USA zapichovat z partikulárních důvodů své vlaječky na mapě světa, bez ohledu na širší spojenecké svazky v rámci multilaterálních organizací. Nadto i spor o míru hrozeb ze Severní Koreje a Íránu nahradily obecné fráze a směšné přísliby přednostní obrany před balistickými raketami, poletí-li na více cílů v Evropě naráz. Že se vůbec nemluví s ekology, obyvateli Brd nebo mírovými aktivisty pak nepřekvapí asi nikoho.

Vláda tady prostě americkou vojenskou přítomnost chce. Budiž. Považuje to za správné a udělá pro to téměř cokoli, snad kromě oboustranné komunikace s veřejností. S Tomášem Klvaňou jí to nevyšlo, pročež se snaží oponenty zdiskreditovat či ukřičet. A to i za cenu, že do budoucna se zelení a lidovci stanou pro sociální demokracii neseriózními partnery, které se bude zdráhat pozvat do příštího kabinetu.

Dalším příkladem neefektivní arogance koaličních stran může být zoufalá snaha Martina Bursíka získat pro zelené post šestého místopředsedy Poslanecké sněmovny. Nesetkala se úspěchem až po jasném odmítnutí poslankyněmi Zubovou a Jakubkovou. Ochotně však lidovci a většina zelených přistoupili na snahu ODS změnit poměry ve sněmovních výborech a získat v nich nové posty, patrně pro uplácení svých potenciálních kverulantů parlamentními prebendami.

V krátkodobém horizontu sociální demokracie zareagovala vypovězením takzvaného párování vládních poslanců. Při pohledu do budoucna je ale oprávněné se domnívat, že v ČSSD zesílí dosud menšinové volání po budoucím vládnutí bez malých věrolomných partnerů. Za čitelnější mohou být označováni komunisté, ale též občanští demokraté. Ti sice dnes Lidovému domu pijí krev, nicméně po volbách mohou být coby zástupci stejné váhové kategorie uznáni za atraktivnější a respektovanější spojence. Miloš Zeman k tomu s chutí přidá pochvalu opozičně smluvního období 1998-2002. Těžko pochopit, proč právě lidovci a zelení ženou vodu na tento mlýn.

Kuriózním vyústěním stávajících střetů, v jejichž většině se Strana zelených a KDU-ČSL rozhodly splynout s rétorikou ODS, by mohl být příklon k volebnímu modelu směřujícímu k systému pouhých dvou partají. Ten má spoustu sympatizantů mezi modrými i mezi oranžovými.

Patronem takového uspořádání může být Václav Klaus. Ve druhém prezidentském období má rozvázané ruce a těžce nese zelené ve vládě, ale i opovrhování stávajícího vedení občanských demokratů českými národními zájmy, ať už jde o Kosovo nebo radar. Co současná koalice pokazí, by Klaus mohl zkoušet zpravovat, přirozeně po svém. Těšme se.

Vysíláno 12.6. na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6