Víte, co mají společného Mirek Topolánek, Liana Janáčková, Jaromír Dušek či třeba Jiří Čunek? Bytostný odpor k politické korektnosti, kterou patrně pokládají za postmoderní úchylku potírající přirozenost a selské uvažování. Někteří ze jmenovaných si myslí, že na rovinu pojmenovávají problémy většinového soužití s romským etnikem, další zas srdnatě nachází specifika společenského uplatnění homosexuálů.

Předseda ODS se přesto pokusil o primát. Necelé tři měsíce před volbami se před novináři zároveň dotkl příslušníků církví, homosexuálů a židů, pár dní před tím části ženské populace a navíc přihodil ne zrovna lichotivou definici „obyčejného člověka“, jehož vzývání si, pravda, také nikoli šťastně, vetkla do štítu sociální demokracie.

Topolánkův svět vypadá, ve zkratce zrekapitulováno, takto: církve vymývají lidem mozky, homosexuální ministr Slamečka je měkký, židovský premiér Fischer ještě měkčí. Ženy jsou v tomto světě „starostlivými matkami, dobrými manželkami, pořád myslícími na své děti. Navíc jsou vždycky praktičtější, vize přenechávají chlapům a zajímají se o konkrétní řešení.“ Paroubkova obyčejného člověka pak Topolánek definoval takto: „Knedlo-vepřo-zelo, všechny zavřít a nakopat někam…“

Za jednu várku svých výroků se již šéf občanských demokratů omluvil, za ostatními ale patrně dál stojí, vždyť přece nedělá nic jiného, než jen po pravdě pojmenovává věci a tlumočí své názory. Potíž je tom, že takto nadaný člověk je předsedou nejsilnější české pravicové strany, jež se navíc prezentuje jako liberálně-konzervativní. Neživoří nikde na okraji politického spektra jako Gert Wilders v Nizozemí nebo druhdy Jorg Haider v Rakousku. U nich byl mix liberalismu, nacionalismu, populismu, xenofobie a nekorektnosti tím, čím se lišili od většinového usedlého partajního spektra. ODS sice má Topolánka a jeho druha Dalíka verbálně odkazující k nacistické Třetí říši nebo Petra Bendla odvozujícího fašismus od „sociáldemokratismu“, ale zároveň si nárokuje být ve středu a navíc tahounem tuzemské politiky.

Svého času mohl Topolánkův žoviální styl představovat osvěžení a ve srovnání s profesorským Klausem či upjatým Paroubkem příjemnou změnu. Z Ostravy dorazil chlapík, který se s ničím nepáře, vnímá život i politiku jako jedno velké dobrodružství a často též rychleji mluví než myslí. Zkrátka zábavný týpek, s nímž vypít pivo musí být zajímavé pro každého. Politické salóny však fungují jinak. A nejen ony.

Kdybychom analyzovali příčiny nízkých předvolebních preferencí ODS, museli bychom zmínit tři hlavní faktory. Prvním je jakási „únava materiálu“, kterou si v letech 2003-2005 zažila i sociální demokracie. Druhý se týká podezřelých afér a korupčních kauz, které dopadly zejména na občanské demokraty v regionech – v Brně, Praze či Náchodě. Pravicový volič je na své politiky obzvlášť přísný a náročný. Jestli se mu pak něco dvojnásob příčí, je to stranický reprezentant, který hovoří o potřebě volného trhu a minimálního státu, přitom však je sám přisát ke státnímu prsu či podivuhodně kšeftuje s veřejnými zakázkami.

No a konečně třetí sudičkou tristních preferencí ODS je ukvapený Mirek Topolánek, prostořekost jeho a jemu podobných, kterou nevyváží ani střídmí konzervativci střihu Petra Nečase. Mimochodem, i tomuto místopředsedovi ODS nejspíš podle Topolánka církev vymývá mozek. Pro určitý segment voličů může být Topolánkův přístup k životu a politice zajímavý. Možná někteří z nich nakonec nebudou volit ani extremisty pravicové, ani extremisty levicové, ba ani množící se populistické strany okolo hlavního proudu. Třeba dají svůj hlas Topolánkovi. Chybět mu však budou usedlí a konzervativní sympatizanti s estetickým cítěním, kterým byl bližší uhlazený Klaus.

Zatímco v Poslanecké sněmovně Mirek Topolánek svým modrým kolegům schází, objíždí regiony a přesvědčuje řadové spolustraníky, že strategie i taktika ODS je pečlivě promyšlená a partaj volby vyhraje. Leckde mu však nevěří, poukazují na pozdní, nadto nezáživnou kampaň a bojí se, že Topolánka opustilo jeho tolik skloňované štěstí.

Kdybychom prošli mediální vystoupení občanských demokratů od počátku roku, pravděpodobně bychom zjistili, že většinou se museli bránit, obhajovat, očišťovat. Do tohoto ohně Mirek Topolánek svými posledními výroky přilil pouze olej. Kdyby s nimi přišel někdo jiný, nepolitik či politik lovící duše ve špinavých kanálech, mávli bychom rukou. Přiznejme dokonce, že když z lidí dělají – s prominutím – pitomce mnozí jiní demokratičtí politici, bereme to jako součást folklóru. Na jisté citlivé struny si však netroufají brnkat ani sociální demokraté, ani zelení, ani lidovci. Mirek Topolánek je možná na svoji nekorektnost hrdý. Zapomíná ale, že na ni nedoplatí jen zdejší politická kultura, beztak již proklatě nízká, nýbrž především samotná ODS. Právě jí mohou v rozhodujícím sčítání hlasy věřících, emancipovaných žen, židů či prostě jen neextravagantních občanů osudově scházet.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6