Odpovědnost je široký právní a etický pojem označující osobní ručení. Řada jazyků ho převzala z latiny: slovo „responsibility“ znamená reakci na jisté konkrétní jednání, tedy de facto odpověď.

Angličtina nebo němčina nabízejí hodnotově neutrálnější synonyma. Čeština takové možnosti nemá, a proto je vztah mezi odpovědí a odpovědností mnohem těsnější. Můžeme si ale snad pomoci rozlišením mezi odpovědností retrospektivní, za to, co se již stalo, a prospektivní, která se vztahuje k tomu, co se může stát. V případě pandemie můžeme tedy rozebírat obě polohy.

Kroky naší současné vlády, včetně zrušení superhrubé mzdy v době krize a častého měnění pravidel bez jasného vysvětlení, způsobují zmatek a čelní představitelé ztrácí důvěru. Podnikatelům hrozí bankrot, aniž by udělali chybu, vláda nechá otevřená nákupní centra, a uzavře malé obchody, pivo v plechovce se ve středu nesmí prodat v hostinci, ale může si ho člověk koupit v obchodě. Ve čtvrtek je všechno zase jinak. A dokonce si vláda vymýšlí – když skóre třetí den překročí hranici 60, nenavrhne přechod do vyššího stupně rizika, protože prý musí postupovat podle evropské metodiky. Deník N ale zjistil u Evropského střediska pro prevenci a kontrolu nemocí, že žádná nová metodika nebyla vydána. A vláda ani nemá jasný harmonogram plošného testování.

Situace, ve které jsme se ocitli, je už dávno popsaná v sociologii případem odbrzděného vlaku, kdy se musí rozhodovat, jestli přehodit výhybku a zabít člověka, který se nachází v kolejišti, nebo zachránit lidi ve vlaku. U nás této situaci odpovídá rozhodnutí mezi tím, jestli pomoci a jak nejprve starým lidem, kteří už nepracují, nebo jen některým, kteří ještě pracují.

Jenže pokud je hodnota lidského života v naší civilizaci absolutní, není možné s lidmi nakládat jen jako s „lidskými zdroji“, kdy by i odborář hnal lidi ze služeb do dělnických profesí. Nebo když premiér tvrdí, že malé a střední podniky jsou klišé a kecy, protože potřebujeme podporovat velký průmysl, který tu má tradici.

Jinými slovy, právní odpovědnost záchranářům velí pomoct většině, protože vědí, že každé vítězství přináší nevinné oběti. Horší to je s etickou odpovědností, protože ta nezbaví nikoho tíhy rozhodnutí ani v budoucnosti.

A tím se už dostáváme k odpovědnosti prospektivní. Ta by nás měla nutit jednat racionálně podle zkušeností z minulé vlny a zcela vyloučit z rozhodování osobní ambice. U politika by měla v době pandemie převládnout odpovědnost za všechny, nehledě na to, jestli to bude pro občany nepříjemné a obtížné.

To učinila ve středu v Německu Angela Merkelová, když navrhla po Vánocích lockdown: omezení školní docházky, delší vánoční prázdniny a zavření všech obchodů a restaurací. A v Mnichově už nyní platí zákaz nočního vycházení.

Naší vládě bohužel chybí odvaha říct, že ekonomika prosincové příjmy potřebuje, ale že za to budeme platit. K této objektivní odpovědnosti máme daleko. To ukazuje na rozdílnou politickou kulturu: žijeme asi v mentální uzavřenosti, která vede k mylnému přesvědčení, že kličkování ANO pomůže ve volbách.