Jako by se odcházení bývalých předsedů politických stran a následné založení jiného politického subjektu stalo jakýmsi osudem ČSSD.

Jistě: politické důvody, které Jiří Paroubek ve svém rozlučovacím projevu uvedl, jsou marginální a v porovnání s　jeho zásadním rozhodnutím spíše malicherné. Pronájem nemocnice je sice politováníhodný s　ohledem na zarputilost, s kterou ČSSD odmítá "privatizaci" zdravotnictví (když 　naopak z　hlediska potřeb zdejších obyčejných občanů lze sotva co namítat) a snaha o alespoň smysluplný zákonný rámec přímé volby prezidenta (když samotný tento požadavek je z　hlediska fungování našeho politického systému jen gestem bez jakéhokoliv hlubšího smyslu) jsou jen diskusními lapáliemi, které　založení jiné, odlišné strany odůvodnit sotva mohou. O to ale přece dnes vůbec nejde.

Je to, podle mého názoru, důvodem k zamyšlení se nad budoucím osudem české levicové politiky vůbec a nad postavením ČSSD zvlášť . ČSSD se jistě neodchyluje od svého programu tak dramaticky, jak to J. Paroubek tvrdí, ale skutečně poznají po volbách obyčejní lidé, že se situace na radnici radikálně změnila, když zde ČSSD vyhrála volby? Více než sto výpovědí z　nájmů bytů, které svým občanům dala Městská část Praha 10, kde je ČSSD dlouhodobě v　koalici, s　odůvodněním, že tito občané mají rekreační chaty, tedy z　důvodů, které nedávno opět striktně odmítl i Nejvyšší soud, takovou pochybnost jistě vzbuzuje…

Ale lze takovouto změnu vůbec poznat, když je ČSSD logikou politického vládnutí nucena k　nekonečným kompromisním koalicím, jejichž existence je pak následně příčinou často oprávněných výtek mnoha občanů v　dalších volbách? Praha je toho krásným příkladem. Ale co zbývá? Všechno, nebo nic? Odejít do opozice, když nemohu převzít celou politickou odpovědnost? Rezignovat i na významný volební úspěch jen proto, abych se "nezašpinil" a zůstal sice čistý, ale bez té možnosti, která je smyslem politiky, totiž podílu na správě věcí veřejných? Jistě by prospělo, kdyby lidé věděli, že jsme sice v　koalici, ale odsud až sem, a pokud se nám nepodaří prosadit tu neb onu zásadní věc, odcházíme. Ale zná někdo takový příklad?

Patrně se tím ČSSD dostává do začarovaného kruhu volebních úspěchů nebo dokonce vítězství, ale bez odpovídajícího smyslu a 　důsledků. To ovšem není důsledkem politiky ČSSD, ale obecně stavem levicové politiky u nás. Roztříštění politického spektra jistě není vlastní jen levici, ale právě jen pro levici má zásadní destruktivní důsledky. Zatímco dominantní pravicové politické strany se různých, často "pravicových" seskupení u volebních uren obávat nemusejí (tvoří je začasto lidé, kteří si v　 odlišnosti libují a patrně by klasické politické strany nevolili), na levici je tomu jinak. Vzrůstající sociální napětí ve společnosti, prohlubující se povědomí o nerovnost lidí, ztráta jakýchkoliv pozitivních perspektiv (jen další hlubší a　ostřejší škrty) vedou k ztrátě důvěry sice obecně v　politiku, v　demokratické instituce, ale především ke ztrátě důvěry ve stávající　 politické strany, které 　 nedokáží čelit ani ekonomickému ani politickému marasmu, pokud nejsou jeho součástí. A že tento pocit je silnější u levicově smýšlejících voličů než u těch, kterým je škrtů, privatizace a deregulace ještě málo, je zřejmé.

Pak ovšem politické subjekty, vyslovující jednoduché, jakoby samozřejmě znějící pravdy, dokáží oslovit ty, kteří těm, kteří je oslovovali dosud, již tolik nevěří. Divíme-li se, proč má ČSSD v　průzkumech předvolebních nálad jen 25 – 30 % možných voličů, a přitom proti vládním reformám je 80 % občanů, je jedna z　možných odpovědí právě zde. Je zřejmé, že 2 – 4% ve volbách pro tři až čtyři politické strany počítající se (ať již chtějí nebo nechtějí) k　levici či levému středu, by za stávajících poměrů a stávajícího rozložení sil sice nemuselo zabránit volebnímu vítězství ČSSD, ale zcela spolehlivě ji mohou připravit (jak se ostatně již jednou stalo) o reálnou možnost podílet se na sestavování přijatelné vlády. Pokud ovšem ČSSD nepřekročí Rubikon otevřenou spoluprací s　KSČM….

J. Paroubek se svojí stranou, jak jsem se dnes dočetl na facebooku, prý "…určitě neosloví levicové intelektuály". To jistě nikoliv, ale že by opravdu naštvaných lidí, kterým nejen tradiční socialisté, ale i komunisté mohou připadat jako pozůstatky z　dávno minulých, "předkrizových" dob, těch, jak se obávám, málo nebude. Budeme-li i nadále mít odbory, které se ptají lidí, mají-li stávkovat, bude-li socialistická opozice postupovat stále v　duchu svých tradic, pak se ještě dožijeme mnohých překvapení. Rozpaky　tradiční levice na shromažďování lidí a masové protesty ve Španělsku, New Yorku, Řecku a jinde jsou zřejmé. A říká-li Vladimír Dlouhý v　nedělních OMV, že politici "nemají odvahu říznout do sociálního systému", pak má pravdu, ale ne tak, jak si členové NERVu myslí: ještě více škrtů, ještě více chudoby pro obyčejné lidi.

Při řešení krize ve třicátých letech v　USA byl zaveden maximální čistý příjem 25 000 dolarů a vše ostatní bylo nemilosrdně zdaněno, bylo zavedeno zvláštní zdanění obchodních transakcí, ceny zemědělských výrobků a jednotlivých druhů zboží byly zmrazeny a určovány podle zákona o mimořádné kontrole cen, podobně byly kontrolovány i mzdy a důchody, spotřebitelské úvěry byly bez milosti radikálně omezeny. Chce levice řešit i dnešní stav společnosti bez radikálních změn , bez onoho " říznutí do systému"?