…domnívaje se, že vyhraje!

Tolik Voskovec s Werichem, když z odporu k nacismu aktualizovali biblickou story o Davidu a Goliášovi. Ještě aktuálnější příběh, o němž chci mluvit já, je také o obru a pidimužíku, ale nejspíše se neskončí jako v Písmu. Pokud neodkážeme na jeho novější část, kde najdeme Apokalypsu svatého Jana. Ježto „hvězda zvaná Pelyněk“ už nějaký ten pátek svítí na Českou stranu sociálně demokratickou.

Nyní je v jejím popředí Jan Hamáček. Předseda, který nemá příliš nástrojů, jimiž by mohl čelit obklíčení, do nějž se ČSSD sama vmanévrovala. Na stole leží vládní koalice s nenasytným, bezpříkladně silnějším partnerem. Obrem, jemuž socdemokraté nemohou konkurovat. Riskují, zahrávají si s ohněm, protože jednají z pozic pro změnu nevídaně slabých. Bez „praku“ slušných preferencí nebo jejich příznivého trendu, bezbranní jak slepá koťata proti výhrůžkám předčasných voleb.

Primárním důvodem pohromy je bezesporu personální chudoba partajní oligarchie. Bafuňáři kdysi neohrožené strany nějakých osm, deset let vytěsňovali realitu. Bezmyšlenkovitě šafářovali a, co horšího, vnitřní kritické hlasy systematicky potírali. Tak se má stará kamarádka, dvojnásobná socdemokratická poslankyně, „ztratila“ z kandidátky, když nepřestala varovat, že to partaj přivede na hranici volitelnosti. Nebo jednomu levicovému komentátorovi zas po říjnovém debaklu s vážnou tváří vyčetli, že na prohře nese vinu svými kritickými články. Absurdní, lživé i v pravém smyslu stupidní okřikování dlouholetých kritiků – namísto sebereflexe – přitom pokračuje posud. Ale škoda slov…

Naplno se hlavně rozhořel konflikt mezi novým vedením a odstavenými pohrobky nyní již řadového člena Bohuslava Sobotky. Za něj se hojná vnitřní opozice ocitla v autu. Teď je na koni a vydupává si, oč byla „násilně ochuzena“: o posty v exekutivě. Ctižádost Andreje Babiše je nadlouho zřejmě poslední šancí, jak si urvat potřebné. Dokud ještě strana jakž takž drží pohromadě. Však také vládnutí s politickou divizí holdingu Agrofert, jehož předsedovi se uvyklo říkat jen samé ANO, stojí chtivě za dveřmi. Po mimořádně vleklých jednáních je koaliční kabinet na spadnutí, ač nese olbřímí rizika. Proto se ještě čeká na „verdikt“ poslední instance, interního referenda ČSSD. Struktury toho času roztržené vedví.

„Ano“, či „ne“ vládnutí s ANO 2011 pro ni není řešením. Sociální demokraté po čertech zmateně „stepují“ na rozcestí. Rozhodnutí padne jedině mezi špatnou, a ještě horší cestou. Nicméně která z nich to je?

Buď dojde k legitimizaci trestně stíhaného mamonáře, jenž ve (volební) nenasytnosti nezná kompromisy, anebo se jeho skvělým politickým marketingem vysátý Lidový dům přemístí do opozice. Z pozice rovněž unikátní, trestuhodně marginalizovaný, oproštěný od mediálně úderných osobností. Vynecháme-li ovšem severočeského místopředsedu Jaroslava Foldynu. Úspěšného rohovníka, který si veřejný prostor plete s boxerským ringem, plácá, co mu slina na jazyk přinese, sympatizuje s názorovými krajnostmi a autoritu předsedy Hamáčka ostentativně zpochybňuje.

Třebaže unikátní, není jediný. Aby v trablech po uši vymáchaná Česká strana sociálně demokratická působila tuplem roztříštěně a sobecky, její senátoři bazírují na v zásadě stejných postojích, jaké zastávají protivníci. Pravicové formace. Ty se bojí Babišova cílevědomého kurzu. Tahem na bránu ohrožuje i (levicové) členy horní komory hájící šestileté mandáty. A těm je zase bližší košile prestižních křesel, než kabát „Matky strany“. Proč by tudíž všichni táhli za jediný pevný provaz, že.b

Socdemokraté a komunisté vloni utrpěli nejrazantnější voličské propady svých historií. Rafinovaný předák následovnice KSČ Vojtěch Filip však na čele disciplinované struktury vyzískal z prohry maximum. Co si z motanice odnese nesvorná, mlhavě vedená ČSSD, zjistíme záhy. Optimální se ale jeví skepse.

Komentář je rozšířenou verzí článku publikovaného slovenským deníkem Pravda