Jednou z oblíbených zbraní v české politice je obvinit soupeře z politického turismu. Předsedu Strany zelených Martina Bursíka má například diskvalifikovat, že zelení jsou už jeho čtvrtou stranou. Vydatně politicky cestoval i ministr zdravotnictví David Rath. Když kandidoval Petr Pithart na prezidenta, úspěch slavily politické cestopisy s Pithartem v hlavní roli.

Smyslem je ukázat danou osobu jako názorově nepevnou. Co na tom, že v Česku - zmítaném historickými zvraty a v posledních 16 letech procházejícím obtížným usazováním politické scény do určitého normálu - se mohl vyhnout politickému turismu jen málokdo. Proto když například Občanská demokratická strana chce upozorňovat na Bursíkův politický turismus, měla by být opatrná. Zatímco Bursík cestoval mezi různými demokratickými stranami, takový Vlastimil Tlustý, to byl jiný kabrňák: přeskočil přímo ze skomírající KSČ do pravicové ODS.

Ale i lidé jako Tlustý by měli být posuzováni individuálně. Za minulého režimu bylo například nemálo těch, kteří ve svém mládí podporovali komunistickou myšlenku, ale postupem času dospěli k názoru, že se spletli. Takový omyl můžeme samozřejmě považovat za neodpustitelný. Anebo naopak argumentovat, že lidé mají právo na vývoj. Pro někoho mohou být lidé, kteří mají od puberty až do pokročilého stáří stejné názory dosti nudní.

Dokonce i členové KSČ v době normalizace byli různí. Někteří ve straně zůstali, protože se báli vystoupit. Jiní do ní vstupovali s přesvědčením, že se věci dají změnit jenom zevnitř. Další tam šli z vypočítavosti. Někteří škodili jiným, další nikoliv.

Po pádu komunismu měli lidé jen matné ponětí o rozdílech mezi různými ideologiemi. Politicky se angažovali často na základě dosti náhodných kritérií. Svou roli hráli charismatičtí vůdci. Politické spektrum bylo na čas uměle posunuto „doprava“, protože komunisté udělali z pojmu levice nadávku.

Ne, že by v přebíhání mezi stranami i po roce 1989 neexistovalo dost oportunismu. Ale rozlišujme. Jsou lidé, jejichž politické strany se rozplynuly. Anebo lidé, kterým daná strana nevyhovovala, ale chtěli se i nadále v politice angažovat. A pak je zde třeba bývalý člen sociální demokracie Tomáš Teplík, který kdysi kvůli sporu s Milošem Zemanem najednou zjistil, že mu srdce bije vpravo, a přestoupil do ODS. Bývalý poslanec ODS Petr Kott naopak objevil, že mu srdce až tak vpravo nebije, když mu strana nechtěla dále tolerovat alkoholismus.

V Česku může být ovšem politickým turistou i člověk, který je od roku 1989 členem stejné strany. Je to jako v tom vtipu: Pan Gazda se chlubí, že ve svém životě žil v pěti různých zemích. To musel jistě hodně cestovat, dedukují posluchači. Ale ne, řekne Gazda, celý život bydlím v Užhorodu.

U nás někteří lidé politicky bydlí už 15 let například v ODS. Vstupovali s přesvědčením, že jsou liberály (aniž by mnozí přesně věděli, co to znamená), pak ovšem nadšeně podporovali bankovní socialismus svého vůdce. Ještě později se mnoho z nich změnilo v národnicky orientované konzervativce.

Nebo si vezměme ČSSD. Mnoho jejích členů byli socialisté starého střihu, ale vývoj tomu chtěl, že i tato strana musela privatizovat, snižovat daně, hájit vstup do NATO. Bylo to jako na houpačce: chvíli byla strana zemanovsky bezideologická, pak špidlovsky socialistická, pak na krátký čas okouzlená Blairem a tlačená maastrichtskými kritérii. A co je ČSSD nyní? Těžko říci.

Možná nás usazení českého politického spektra teprve čeká. Nebuďme ale příliš optimističtí. Jak ukazují příklady Itálie, Německa nebo Francie, i ve „starých“ demokraciích politický turismus spíše roste tak, jak je pod tlakem globalizace a dalších faktorů levice stále méně levicová a pravice stále méně pravicová.

MF Dnes, 29.4.2006

Webová stránka Jiřího Pehe