Sněmovna propustila do druhého čtení zákon o rozpočtové odpovědnosti, který byl překřtěn na finanční ústavu. Jednak proto, že musí být schvalován ústavní většinou poslanců a senátorů, ale též kvůli obsahu, jenž si nezadá s ústavou určující právní a politický rámec státu.

Podle zákona pokud zadlužení státu překročí 55 % HDP, vláda předloží sněmovně návrh a střednědobý výhled státního rozpočtu a rozpočtů státních fondů, které vedou k dlouhodobě udržitelnému stavu veřejných financí. Dále vláda připraví poslancům návrhy vyrovnaných rozpočtů zdravotních pojišťoven. Také obce a kraje budou muset mít vyrovnané nebo přebytkové rozpočty. Přesáhl-li by veřejný dluh 60 % HDP, kabinet by musel navrhnout opatření vedoucí ke snížení této výše. U obcí a krajů by zadlužení nemělo přesáhnout 60 % průměru jejich příjmů za čtyři roky. Jestliže se snižování dluhů budou vzpouzet, ministerstvo financí rozhodne o pozastavení převodu jejich podílu na výnosu daní.

Návrh má spoustu kritiků. Pro pravici je příliš měkký. Nečasova vláda chtěla, aby se zasáhlo už při dosažení 40procentního dluhu. Rozpočtově nezodpovědní politici měli být rovněž trestáni srážkou platu. TOP 09 žádá, aby se vláda zavázala ke snižování strukturálního deficitu o půl procenta ročně. Zpřísnění se domáhá i ODS. Úsvit zase trvá na tom, aby vláda slíbila, že po dobu mandátu nezvýší daně. Z odlišného úhlu kritizují záměr radikálně levicoví politici a ekonomové stojící mezi hlavní proud. Místopředseda KSČM Jiří Dolejš například upozorňuje, že omezena má být samosprávná působnost obcí a krajů.

Sporný je i návrh na zřízení tříčlenné Národní rozpočtové rady. Jistě může korigovat nereálné představy politiků. Na druhou stranu jsou to ale politici, nikoli ekonomové, kdo nese odpovědnost před svými voliči.

Postupné přesouvání pravomocí na orgány, jako má být Národní rozpočtová rada, může být cestou k oslabování demokraticky konstituovaných institucí. Bude příště sociální politiku korigovat Národní sociální rada a obrannou politiku Národní bezpečnostní rada, v níž zasednou vojáci, zpravodajci a bezpečnostní analytici? Nestačí snad našim voleným zástupcům politicky se chovající Bankovní rada České národní banky? Není pro ně varováním, jak z ideologických pozic ovlivňuje nejen kurzovou politiku, ale i přibližování se země k eurozóně?

Módní trend rádoby expertních orgánů je dvojnásob nebezpečný v době, kdy v celosvětovém rámci neexistuje nadnárodní politická kontrola globálního kapitálu a kdy se v jednotlivých státech probojovávají k moci oligarchové, kteří hledají cesty, jak propojit moc ekonomickou, politickou i mediální.

Co kdybychom se shodli na tom, že ústava je jen jedna – a jejím úkolem není prosazovat „dobro“, nýbrž formulovat rámec počítající s demokratickou kontrolou? Tzv. finanční ústava fandí jen jednomu z možných přístupů. Jakkoliv se většina z nás shodne, že zadlužovat stát není správné, ve skutečnosti jde o jednu z klíčových kompetencí politiků. Až bude ústavním, těžko změnitelným zákonem určeno, kam vláda v rozpočtové politice nesmí zajít, oslabí důvod vybírat si mezi pravicí a levicí.

Skutečnost, že i sociální demokracie zákonu o rozpočtové odpovědnosti fandí, vyplývá především z evropských závazků. V unii je populární „dluhová brzda“, proto se s ní operuje i u nás, byť méně vášnivě než za vlád ODS a TOP 09. Dávejme si však pozor, aby se jednou politici nezačali vymlouvat už nejen na Brusel, ale i na finanční ústavu.

Říká se, že cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly. Není zákon o rozpočtové odpovědnosti takovým příkladem? K moudrému nakládání s veřejnými financemi by měli politici dospět i bez biče svištícího nad jejich hlavami.