Není to tak dlouho, co médii prošuměla zpráva, že prý „Fond kinematografie se rozklížil“. Údajně za to může rozdělení grantů. Části radních fondu se prý nelíbilo, že režisér Filip Renč získal 15 milionů z celkem 25 milionů korun určených k rozdělení jednotlivým snímkům. A zpráva dál dodávala, že někteří radní dokonce naznačili, že bylo při rozhodování zneužito tajné hlasování.

Nemám nejmenší ponětí, zda hlasování bylo či nebylo zmanipulované. Nemám ponětí ani o tom, zda zrovna Renč skutečně o tolik převyšuje či nepřevyšuje svým filmem ostatní uchazeče. Ale jasno mám v jednom: Že je úplně jedno, zda jeho film je či není tak dobrý. Peníze totiž neměl dostat film žádný. Co to totiž znamená, že nějaký film dostane státní podporu?

Znamená to, že stát se domnívá, že točit domácí filmy je důležitější, než třeba přidat na důchodech, než dát skrze státní VZP víc peněz na léčbu rakoviny v protonovém centru, než postavit protipovodňovou hráz u soustavně vyplavovaných vesnic, než postavit další kilometr dálnice sloužící všem, nebo než zaplatit právníky, kteří zjednají spravedlnost v případě ukradených a tím pádem již doživotně psychicky poškozených českých dětí v Norsku. Zkrátka znamená to, že stát od nás všech vybere daně, a pak sám rozhodne, že si myslí, že tyto peníze mají být přede všemi jinými účely použity právě na filmy, které údajně jsou pro českou veřejnost důležité.

Znamená to, že nějaká rada fondu rozhodne, který z filmů je „nejlepší“. Nejlepší pro koho?! Pro vzdělanost malých dětí? Pro rozvoj finanční gramotnosti? Pro osvětu, které potraviny jsou nezdravé? Nikoliv. Žádný takový bohulibý účel tu není. Má jít o „kulturní hodnotu“. Co to probůh je, taková kulturní hodnota? On ji někdo snad umí stanovit, či vypočítat? Pokud ano, jak je možné, že kupříkladu řada obrazů se najednou „proslaví“ až po smrti svého autora? To snad při jejich vzniku nikdo jejich uměleckou hodnotu neviděl? Ne, neviděl, protože výraz „umělecká hodnota“ není nic exaktního, je to prostě jen odraz módy a píárka. A v čase se její pojetí mění. Takže mnohé filmy opěvované za socialismu jsou dnes považovány za brak, a možná že za brak budou za 20 let považovány i filmy dnes státem dotované.

Znamená to taky, že vzniká prostor pro nemalou korupci. Jako ostatně vždy, když se rozdělují státní peníze. A kde je korupce, tam je znechucení už tak znechucené veřejnosti. A konečně obsahuje to v sobě i nemalou dávku nacionalismu. Protože z nějakého záhadného důvodu stát tvrdí, že pro našince je lepší dívat se na domácí tvorbu než na zahraniční.

Je mi jasné, že v tuto chvíli se ozve spousta námitek typu: „No jo, ale to by se u nás netočilo vůbec!“ Odpověď zní: „No a co?!“ Pokud režisér svému dílu natolik věří, peníze a sponzory pro něj prostě sežene. A pokud nesežene, pak podnikatelský záměr asi nebyl dobrý. Nehledě na to, že podpora směřuje jen k hrstičce filmů, které to stejně s tou českou kulturou moc nevytrhnou, takže se všichni ostatní režiséři budou právem cítit znevýhodnění a demotivovaní.

Vtip je v tom, že pokud je nějaký film v danou historickou dobu „dobrý“, pak to znamená, že veřejnost jej ocení tím, že se na něj bude chodit dívat. A tím producentovi umožní mít zisk a vrhnut se do dalšího podobného počinu. A platí to pro jakékoliv dílo. Je tristní, že někdo, kdo se pasuje do role „chytrého“, tu veřejnosti tvrdí, že ví lépe než sama veřejnost, co je pro ni „dobré“, rozumějme, co je „hodnotné“. Neboli někdo samozvaně chytrý tu z 99 procent společnosti vlastně mezi řádky dělá idioty.

A jde to ještě dál. Někteří čeští spisovatelé založili tzv. Novou Asociaci spisovatelů. Proč? Protože Asociace chce usilovat o vznik Státního fondu literatury! A také by se Asociace měla zasadit o vznik jakéhosi literárního domu, který by měl poskytovat možnost stipendijních pobytů autorům. Jinými slovy, za peníze daňových poplatníků by si spisovatelé jezdili na dovolenou.

Hypoteticky bych měla být ráda. Sama jsem autorkou. Dokonce poslední knihu jsem vydala před pouhými dvěma měsíci. Mohla bych tedy doufat, že se třeba někdy dostane i na mě, že si taky vyjedu na dovolenou. A protože spoluautorem většiny knih je i můj manžel, mohlo by to vyjít i na pěknou rodinnou dovču. A víte co? Ne, děkuji, nechci. Považuji to totiž za nehorázné. Dvě studijní cesty pro napsání poslední knihy jsem si platila sama, zrovna tak si dovolenou sama zaplatím i příště. Je nehorázné za peníze všech zvýhodňovat jednu úzkou profesní skupinu. Proč stejně zvýhodňovaní za peníze všech nejsou zahradníci? Včelaři? Švadleny? Ti nedělají práci užitečnou pro společnost?

Často se mne lidé ptají, jak vyrovnat český státní rozpočet. Vždyť „…ti chudáci učitelé mají tak nízké platy, ti chudáci zdravotní sestry mají tak málo peněz, těch dálnic je potřeba tolik…“ a tak dál a dál. Jasně, to všechno je pravda. Ale všimli jste si, kolika maličkými dírkami se peníze ze státní kasy ztrácí? Jistě, ve fondu kinematografie se rozhodovalo „jen o pár milionech“. Jenomže kolik dalších variant tohoto fondu u nás existuje? Zkuste si odpovědět na otázku, kde všude nás stát – za naše peníze – nenápadně v nějaké kampani či skrze nějakou dotaci nutí tu něco číst, tu něco poslouchat, tu něco jíst, tu se nějak chovat… A z pár milionů budou rázem miliardy.