Zatímco veřejnost se na pozadí třenic o budoucí vládu tváří stále znuděněji, politické špičky napravo i nalevo si krátí čas adrenalinovou zábavou. Nejnovější pokrmy uklohněné v kuchyních ČSSD a ODS buď dokazují, že se zde ve stěžejní politické bitvě utkávají chladnokrevní hráči pokeru, anebo jsou jen ukvapeným vyústěním úmorných měsíců jednání, kdy zachovat si zdravý rozum je těžší a těžší.

Jiří Paroubek občanským demokratům nastínil dvě cesty, po kterých by s nimi byl ochoten vykročit. První je velkokoaliční, druhá míří k jednobarevné menšinové vládě ODS. Nabídka je to vstřícná. Pěkně poslouchat se musí především těm členům ODS, kterým se sbíhají sliny na víc než pouhý rychlý hambáč v Topolánkově bufetu bez důvěry. Paroubek láká na mlsání labužnické, dvouleté, jež se nakonec může protáhnout i po celé řádné volební období.

A ještě jedno Paroubek vystihl přesně. Chtějí občané i jejich politici stabilitu? Tak k ní jistě nevedou brzké předčasné volby. Do jejich konání by všem jen svištěly kulky kolem uší. A po nich? Co když nestabilita podobná té dnešní? ČSSD je pro pevnou vládu a „klid na práci“ prostřednictvím úzké kooperace dvou nejsilnějších partají.

Něco však přesto lídr sociálních demokratů neuhlídal. Podle něj jsou připraveni hovořit s ODS o „exkluzivní smlouvě, pokud v ní budou jasně vymezeny cíle“. Na otázku, zda by eventuální vládnutí ODS probíhalo na základě jakési opoziční smlouvy, odpověděl: „Nevím, jestli bychom to nazvali zrovna opoziční smlouvou, to určitě ne, ale musela by to být smlouva, která je kontrolovatelná a která je zejména kontrolovatelná ze strany veřejnosti.“ Jakým způsobem, ale bohužel nedodal.

Exkluzivní smlouva, opoziční smlouva, nevím, určitě ne…- tento mix slov je znejasňující, ba zneklidňující. Paroubkovi by přitom stačilo říct, že umožní vznik Topolánkovy vlády, pakliže bude veřejně garantovat, které programové kroky činit hodlá a které nikoliv. Tečka. Jakákoli exkluzivita, jež by – dejme tomu - počítala se závazkem, že ČSSD nebude v průběhu dvou let iniciovat vyjádření nedůvěry vládě, by opoziční smlouvu připomínala příliš intenzivně. Platí-li snaha ČSSD oslovit voliče nejen nalevo, ale i ve středu politického spektra, neměla by je strašit uspořádáním, od nějž se už sama musela ústy Vladimíra Špidly v roce 2002 distancovat.

Na tenký led se však vydala – s výjimkou věčného pragmatika Tlustého - i ODS. Místopředseda Petr Nečas nevěří podané Paroubkově ruce a tvrdí, že šéf ČSSD pro občanské demokraty není důvěryhodným partnerem. Také předseda modrých poslanců Petr Tluchoř exkluzivní vztah s ČSSD odmítá. Postoj to je vskutku zásadový. Co na tom, že jiné dostatečně silné spojence občanští demokraté v záloze nemají? A to ani k vypsání předčasných voleb. Anebo mají? Komunisty? Přeběhlíky?

ODS již dávno zahájila novou předvolební kampaň. Apeluje na média, vemlouvá se lidem. Termín, kdy nás politici opět vyženou k volebním urnám, abychom za ně hasili požár, s nímž si sami neumějí poradit, je však ve hvězdách. Než bude stanoven, zjeví se nám třeba čerství teplíci a wagnerové, jimž rupnou nervy (či zachrochtají portmonky) a kteří „státotvorně“ podpoří ideově protilehlý kabinet, ať už Topolánkův nebo Paroubkův. Uvědomují si občanští demokraté, že svou zarputilostí dláždí chodník v lepším případě individuálním dezercím, v případě horším pak eskalaci politického napětí?

Právo 10.11.2006