Petr Nečas, slabý předseda vlády, příležitostně zpochybňovaný kdekým, od krajně opozičních komunistů přes koaliční „véčkaře“ až po odpůrce uvnitř ODS, částečně s výjimkou TOP 09, které lidovecké geny umožňují chytrácky vyčkávat „za bukem“, jak to s ním skončí, má nepochybnou podporu úplně ze všech stran s částečnou výjimkou Věcí veřejných pouze v jednom: v úsilí o svržení Radka Johna a Alexandra Vondry z jejich ministerských křesel. S Radkem Johnem se již asi vypořádal, Alexandr Vondra čeká na rozhodnutí o svém osudu v nemocnici a nejspíš mu po uzdravení stejně neuteče.

Ministra obrany proti tlakům nebrání vůbec nikdo. Šéf „strany a vlády“ mlčí k tomu, že jeho místopředsedu činí protivníci odpovědným za celý rozsah utrácení za české předsednictví EU, ačkoli za přesně nezjištěnou část odpovídá vláda Jana Fischera s ministrem Štefanem Füle. Polínko do ohně si přiložil i bývalý předseda vlády Mirek Topolánek, o jehož politické odpovědnosti za případné nepravosti – budou-li skutečně prokázány – nemůže být pochyb. A Úřad absurdistánské vlády (ano, ten, co sídlí ve Strakově akademii) odmítá pod trapnými záminkami zveřejnit údaje o podílu obou vlád na europředsednickém rozhazování (bude-li ovšem prokázáno).

Radka Johna přirozeně až dosud hájila jeho strana. V kritické chvíli sporu s předsedou vlády o obsazení míst v jeho pracovním týmu se ale Věci veřejné zachovaly nedůsledně a smířily se s jeho resignací. V podmínkách standardní politické kultury s předsedou strany odchází z vlády všichni ostatní její ministři a strana většinou přechází do opozice, což Věci veřejné neudělaly.

Jiné východisko by bylo omluvitelné v případě, že by byl Radek John ohrožen opodstatněným trestním stíháním (neopodstatněné hrozí v Absurdistánu skoro každému) nebo provalením veřejnosti dosud neznámého korupčního nebo mravnostního skandálu.

Věci veřejné mi připomínají kdysi mocné národní socialisty z let 1945-1948, od nichž se samozřejmě liší krátkostí existence a nepočetností svých voličů: v naivní víře, že není tak důležité, čeho dosáhnou, jako to, čemu zabrání, „brkouni“ tehdy tvrdili, že je užitečné setrvat v Gottwaldově vládě Národní fronty bez ohledu na to, jak s nimi „Klema“ zachází. Nakonec nezabránili vůbec ničemu, v nejlepším případě některé pohromy trochu zdrželi, aby po Únoru dopadly na národ znásobenou silou. Když Gottwald uznal situaci za zralou, zakroutil jim nemilosrdně krkem. Podobně si vede Petr Nečas, který zatím v této partii pokeru vykazuje lepší odhad rizik než „véčkaři“: v naději, že ostatním ministrům a poslancům Věcí veřejných zachutná nenadále nabytá moc natolik, že kvůli závislosti na ní si budou i po pádu Radka Johna naivně namlouvat, že musí zůstat ve vládě, aby cosi prosadili a čemusi zabránili, dohnal předsedu nejmenší koaliční strany k resignaci. „Véčkaři“ nezískají za svou naivitu jinou protihodnotu než ztrátu tváře před voliči. A Petr „Klema“ Nečas bude ještě chvíli pokračovat v podrývání kořenů demokratické politické kultury, až ho i s jeho reformami smete nevůle znechucených voličů, pokud se mu ovšem vládní koalice nerozpadne pod rukama již dříve, popř. pokud jej jeho spolustraníci nepošlou do předčasného politického důchodu ještě před vypršením mandátu.

Srovnání vzájemně velmi nepodobných postav Alexandra Vondry a Radka Johna ukazuje, že je přece jen cosi spojuje: společný osud politiků, vybraných předsedou „strany a vlády“ k „zaříznutí“. Shodné osudy by mohly mít společné kořeny. Ty nejspíš spočívají v tom, že oba se chovají ve vztahu k boji proti korupci jako neřiditelné střely a sloni v porcelánu, tváříce se přinejmenším, že vyhrabávání korupčních afér ze suti zapomnění myslí úplně vážně a nezajímá je, koho nakonec ohrozí. Je-li toto skutečný motiv jejich odsouzení na odstřel, pak je to také názorný důkaz, že celá protikorupční politika Petra „Klemy“ Nečase je jen Potěmkinova vesnice. Nástupci Alexandra Vondry a Radka Johna budou mít zcela určitě vyvinutější smysl pro politickou korektnost než oni. Korupčníci mohou nyní klidně spát, neboť tato vláda je příliš neohrozí.

Jiným projevem potěmkinkovské povahy protikorupčního úsilí jsou nápadné průtahy v prověřování podezření korupčního jednání několika nařčených politiků, jež oslabuje jejich pozice, popřípadě je vůbec vytlačuje z politického života. Zatímco Alexandr Vondra je pouze dlouhodobě ohrožován zdlouhavým vyšetřováním „kauzy ProMoPro“, viditelného politického vlivu byli zbaveni další: Pavel Drobil, Vít Bárta, Martin Barták. Způsobem, jakým s jejich kauzami nakládají orgány činné v trestním řízení, se samy stávají aktivní složkou politického života, což je neslučitelné s představou ideálního fungování demokratického právního státu: tím, že z něj policisté dlouhodobě vyřazují určité politiky, aniž by byli schopni jim aspoň sdělit obivnění, nepřímo ovlivňují politické dění. Právě z toho důvodu by se měly příslušné orgány na prověřování kauz s politickým podtextem soustředit, aby se jejich dopady omezily na co nejkratší časový úsek. A samozřejmě by měly vyloučit podezření, že se při vyšetřování chovají nekorektně, případně nestandardně či dokonce nezákonně.

Podezření proti zmíněným politikům jsou převážně mediální fikcí, vyrobenou různými tzv. investigativními novináři za účelem zajištění příjmů jejich vydavatelů a tím i jich samých. Reálná skutková podstata je hodně hubená a sporná. Právě proto by se veřejnost měla dožadovat vysvětlení, proč není vyšetřování dosud uzavřeno. Zvláště v případě Víta Bárty se nelze ubránit dojmu, že při objasňování provokace Kateřiny Kočí a Jaroslava Škárky si orgány úmyslně vedou liknavě, aby byl návrat úhlavního nepřítele „betonové lobby“ k výkonné moci odkládán co nejdéle. Nejpodivnější je ovšem postup proti Martinu Bartákovi. Jeho vyšetřování trvá nejen dlouho, ale navíc je dozoruje místně nepříslušné státní zastupitelství. Ani zjištění této skutečnosti prověrkou vrchního státního zastupitelství nevedlo k vrácení věci tam, kam podle zákona patří.

Svou podstatou pracnější a složitější je prověřování podezření na korupci a předražování v kauze ProMoPro, protože vedle výslechu účastníků vyžaduje prozkoumání velkého počtu účetních dokladů, různých protokolů, smluv a dalších právních úkonů. Přesto si dovoluji tvrdit, že kauza již měla být uzavřena, v krajním případě s použitím najatých znalců z renomovaných auditorských kanceláří. Podezírání již mělo být nahrazeno konkrétním vymezením viny nebo omluvou a následným pátráním po důvodech, jež vedly k rozpoutání aféry. Komusi ale patrně vyhovuje, že lze celé týdny a měsíce očerňovat Alexandra Vondru, jenž se bez pomoci příslušných orgánů sám očistit nemůže.

Dovolím si tvrdit, že daný stav ve všech čtyřech případech je výsledkem selhávání státního zastupitelství, které nedokáže – pokud ovšem vůbec chce – přinutit policii, aby prováděla úkony s intenzitou, odpovídající požadavku na minimalizaci ovlivnění hladkého chodu státní správy vyřazením postižených politiků z činnosti.

V této souvislosti ovšem musím poznamenat, že důraznosti státního zastupitelství škodí některé události v jeho vývoji po vystřídání zprofanované Renaty Vesecké nadějným Pavlem Zemanem. Především upozorňuji na nevhodnost opuštění její snahy o potlačování vlivu bývalých prokurátorů protiprávního režimu na chod státního zastupitelství. Pavel Zeman je nepochybně muž na svém místě, ale kvalitu úřadu neurčuje tolik kvalita jeho šéfa jako chování jeho podřízených. Ti zůstali na místě a na klíčová místa se dostali Renatou Veseckou potlačení bývalí vojenští prokurátoři. Zvýraznil se tak zvláštní ráz Nejvyššího státního zastupitelství ČR jako nejvýznamnějšího skanzenu represivního aparátu předlistopadového režimu.

Za těchto okolností působí paradoxně způsob, jakým údajně v souladu s přáním ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila naložil nejvyšší státní zástupce s bývalou vrchní státní zástupkyní v Olomouci Milenou Hojovcovou, která usnadnila svým nadřízeným život resignací, když soud zrušil chybné ministrovo rozhodnutí o odvolání jejího předchůdce Ivo Ištvána. Bez její povolnosti by vzniklo dvojvládí, které zákon nepřipouští, nicméně nastalo na Krajském státním zastupitelství v Ústí n.L. Patrně z vděčnosti za vstřícnost nezůstalo pro jednu z nejzkušenějších státních zástupkyň, která si s minulým režimem nezadala, jiné místo než řadové pracovnice na nejnižším stupni státního zastupitelství, kde před mnoha lety začínala a kde pak působila jako šéfka až do povýšení na vrchní státní zastupitelstvív, to v době, kdy klíčové pozice na NSZ obsazovali rudí vojenští prokurátoři.

Zcela určitě účinnosti soustavy státního zastupitelství jako nástroje boje proti korupci neprospěje podkopávání autority nejvyššího státního zástupce ministrem spravedlnosti, který se rozhodl zatím nevyhovět jeho požadavku na odvolání pražského vrchního státního zástupce Vlastimila Rampuly.

Jiří Pospíšil by měl mít důvod návrhu vyhovět s radostí, protože Vlastimil Rampula se proti němu v minulosti postavil ve věci odvolání šéfa severočeských žalobců Jiřího Křivance. Odmítl pak spolupracovat s ministrem při obsazení uvolněného místa a po nástupu Daniely Kovářové na ministerstvo zneužil její nezkušenosti a přesvědčil ji o nutnosti vrátit Křivance na jeho místo. Takže proti původnímu záměru Jiřího Pospíšila je Jiří Křivanec stále krajským státním zástupcem, a nebyla napravena šikana státního zástupce Adama Bašného, kvůli které tehdy Jiří Pospíšil Jiřího Křivance sesadil.

Nicméně opatrnický Jiří Pospíšil s odvoláním váhá, protože se patrně obává, že by právníci ministerstva opět nezvládli bezchybně nároky přílušného správního řízení a Vlastimil Rampula by případně uspěl v soudním řízení o neplatnosti odvolání. Jeho rozhodnutí je nedůstojné, protože Pavel Zeman by sotva návrh podal bez předchozí dohody s ním. A mimo jiné ukazuje skutečné meze nezávislosti nejvyššího zástupce, o které tolik horuje, tedy odhaluje další Potěmkionovu vesnici.

Ovšem Pavla Zemana tím dostává do zcela neúnosné situace. Mimo přímých zaměstnanců Nejvyššího státního zastupitelství ČR má totiž jen dva přímé podřízené: olomouckého vrchního státního zástupce Ivo Ištvána a pražského Vlastimila Rampulu. Jeho soužití s podřízeným, kterého chtěl nechat odvolat a jehož ministr proti němu „podržel“, bude asi hodně nepříjemné. Vznikne trojúhelník vedoucích činitelů se vzájemně špatnými vztahy: bude oboustranně jiskřit mezi Zemanem a Rampulou, přičemž Zeman nebude vděčný ministrovi za podkopání své pozice. Také vztah mezi Jiřím Pospíšilem a Vlastimilem Rampulou bude tradičně špatný. Nechtělo by se mi pracovat v atmosféře vzájemné nechuti a nedůvěry mezi úzkým okruhem lidí, kteří spolu musí často jednat.

Rozdíl mezi předvolebními sliby Jiřího Pospíšila o státnězástupcovském ráji, který nastolí nahrazením Renaty Vesecké Pavlem Zemanem a vydáním nového zákona o státním zastupitelství, a skutečností, také odhaluje další Potěmkinovu vesnici: místo nového zákona jsme se dočkali pidinovely, která upravuje poměry, jejichž okamžité řešení není nezbytné. Na rozdíl od policie zlepšení účinnosti státního zastupitelství v potírání korupce není viditelné. Může to být tím, že u policie došlo k rozsáhlé personální obměně na vedoucích místech, jež se projevuje v její výkonnosti, zatímco státnímu zastupitelství pod záštitou slušného člověka Pavla Zemana převážně vládnou prokurátoři protiprávního režimu včetně obávané kategorie vojenských prokurátorů.

S protikorupční politikou vlády Petra Nečase je proto mnoho věcí úplně jinak, než se oficiálně říká. Půjde-li vývoj dále stejným směrem, scvrkne se prázdný reklamní slogan, a i na ten se časem zapomene.