Vnitrokoaliční krize je pro tuto chvíli zažehnána, ale její příčiny dále doutnají pod povrchem. Pro charakteristiku pondělní dohody předáků koaličních stran se mi zdá být vhodným Nečasův pojem „kočkopes“, v tomto případě „kočkopes smrdutý“, protože skryté příčiny pro vyvolání intriky proti Věcem veřejným a Nečasově vládě pronikavě páchnou.

Dohodou nikdo nedostal vše, co si přál, ale nikdo také neztratil vše, o co mohl přijít. Poměrně nejlépe je na tom pan prezident, jenž si nepochybně přál, aby nepadla vláda a aby na odchod tří ministrů plynule navázalo jmenování nástupců. Není ovšem jisté, zda jeho přání odpovídá svým složením právě taková vláda, jaká z jednání vzešla. Ale i kdyby s ní nebyl spokojen, může si s čistým svědomím říci, že udělal vše, co bylo v jeho silách, a při daném vymezení pravomoci prezidenta více dosáhnout nemohl. A může začít sbírat síly pro zvládnutí příští krize.

Z koaličních stran vyšla poměrně nejlépe TOP 09, která se pokud možno držela stranou. Nedostala sice hlavu Alexandra Vondry, ale nemusela obětovat Miroslava Kalouska. Poměrně spokojená může být strana Věci veřejné, která tuto pranici nevyvolala, naopak byla napadena a zahnána do obrany. Přišla sice o přímý vliv na ministerstvo vnitra a nedosáhla odvolání ministrů Alexandra Vondry, Ivana Fuksy a Miroslava Kalouska, ale odolala pokusu o úplné vytlačení z vlády a uhájila pro svého předsedu aspoň úřad – „trafiku“ místopředsedy vlády pro boj proti korupci. Nejhůře dopadla ODS. Není sice známo, zda si za účelem vyvolání krize objednala startovní provokaci Jaroslava Škárky a Kristýny Kočí nebo jejich křiváctví pouze využila, nicméně v dalším dění měla iniciativu. Vedla si tak, že dostala koalici na práh rozpadu, který by vedl k pádu vlády a následnému dalšímu propadu vlivu strany ve společnosti. V poměru k úsilí a rizikům, která podstoupila, je její zisk nicotný: scvrkl se na přechod Radka Johna z ministerstva vnitra do funkce místopředsedy vlády a jeho nahrazení údajně nadstranickým bývalým policistou Janem Kubicem. Samo jmenování policisty do čela ministerstva vnitra je raritou, která naši pověst demokratického právního státu v očích evropské veřejnosti nevylepší. V tomto případě vhodnost jeho jmenování zpochybňuje pobouřená opozice, která mu nezapomněla vydání tzv. Kubiceho zprávy před volbami r. 2006. Ostatně její výhrady nejsou úplně nesrozumitelné: posloužil-li Jan Kubice občanským demokratům (jak tvrdí opozice) jednou, kde je jistota, že nebude vstřícný i jako ministr vnitra ?

Z jednotlivců nejlépe obstál prezident republiky, který odolal poštěkávání politologů a novinářů o neústavnosti svého počínání a dostal předáky koaličních stran víceméně tam, kde je chtěl mít. Skvěle si vedl Karel Schwarzenberg, který s nadhledem a humorem sobě vlastním udržel TOP 09 mimo bojiště a obecně byl zklidňujícím činitelem. Protože politika je umění možného a v sázce byl pád vlády, nechce se mi přísně soudit Radka Johna, byť se zdá, že na tuto partii pokeru neměl dost pevné nervy. Z pohledu zvenčí se zdá, že jeho postavení ve hře bylo tak silné, že by pozici ministra vnitra uhájil, kdyby dokázal ještě chvíli snášet psychické napětí z vysoce riskantní hry. Mám dojem, že kdyby jednání místo něj vedla skromně sebejistá Karolína Peake, dostala by více. Nechce se mi věřit, že by Petr Nečas hrál hru o ministerstvo vnitra důsledně až do konce i za cenu přinucení Věcí veřejných k odchodu do opozice. Takový postup by přece byl jeho politickou sebevraždou.

Výkon Petra Nečase hodnotím jako totální selhání. Nevím, zda věděl od začátku, jaká hra se hraje, či zda pouze neprohlédl pozadí intriky spuštěné provokací Kristýny Kočí a Jaroslava Škárky, nicméně od začátku špatně kalkuloval (co je horší: naivita nebo hazardérství?): nerozpoznal, že mu jde o krk a o udržení vlády. Usiloval o vytlačení Věcí veřejných z vlády, což byl cíl, který byl prakticky nedosažitelný, a pokud by se jej přece jen podařilo dosáhnout, měl by za následek rozpad vládní koalice a pád vlády. Přivedl tedy svou stranu, koalici a vládu až na hranu propasti, aniž by získal odpovídající protihodnotu.

Pondělní dohoda a její završení čtvrteční obměnou ministrů uzavřely krizi jen jevově, zatímco nesourodost koalice nadále zůstává rizikovým faktorem trvalé povahy. Skuteční příčiny vypuknutí aktuálního „výbuchu sopky“ zatím zůstávají veřejnosti skryty. Celý sled událostí působí dojmem zpravodajské hry, o které nevíme, kdo a proč ji spustil. Jisté je, že Petr Nečas a lidé kolem něho za vydatné podpory médií navodili kvůli pochybnému cíli vytlačení Radka Johna z pozice ministra vnitra situaci, v které se představitelé vládní koalice přestali věnovat úkolům, za které jsou daňovými poplatníky vydržováni, a pustili se do žabomyších válek. Zanikla vláda rozpočtové odpovědnosti, nahradila ji vláda neodpovědnosti vůči veřejnosti.

Zběsilost konfliktu je zjevenému cíli nepřiměřená. Petr Nečas by měl vysvětlit národu, čím byl Radek John jako ministr vnitra tak nebezpečný, že kvůli jeho vypuzení bylo nutné navodit nebezpečí předčasných voleb. V této souvislosti by měl dále vysvětlit, jakou výhodu vidí v tom, že postavením policisty do čela ministerstva vnitra jsme se stali evropskou raritou, a proč na Radku Johnovi vadila pouhá blízkost lidem z bezpečnostní agentury, ale přímé angažování Jana Kubiceho v bezpečnostní agentuře a jeho vztahová provázanost s bývalými kolegy-policisty jsou nezávadné. Neměl by nechat na sobě podezření, že za útokem na Radka Johna byly páchnoucí „plné kalhoty“ kmotrů, cítících ohrožení ze strany politicky nezávislé policie.

Petr Nečas by měl také vysvětlit veřejnosti, proč trpí „ostřelování“ Alexandra Vondry kvůli tzv. aféře ProMoPro, které také bylo jedním z námětů současné krize. Jistě by bylo na místě přezkoumat jeho odpovědnost za počáteční nízký odhad nákladů na akce, pořádané v rámci českého předsednictví EU, a za vyjednání počátečních cenových a obchodních podmínek s firmou ProMoPro, ale ve věcech překročení předpokládaných nákladů a případných nedostatků (budou-li nalezeny šetřením kompetentních orgánů) při přejímce dodaných služeb a správnosti účtování jeho odpovědnost končí tam, kde začíná odpovědnost jeho nástupce Štefana Füleho. Nedostatečnost obrany Alexandra Vondry předsedou vlády a vedením ODS je zarážející a pro pozorovatele zvenčí nesrozumitelná.

Otevřenost vůči veřejnosti je nepominutelným znakem demokratické politiky. Veřejnost má proto nárok na zodpovězení výše uvedených otázek. Nemůže-li na ně předseda vlády odpovědět, měl by odstoupit.