POLITIKA: Klaus versus ideologie oteplování
Má to samozřejmě i svoje světlé stránky, světlé pro toho, kdo nemá levicové sklony. Jiří Paroubek na sjezdu své strany marně prosazoval svůj koncept modernizace. Oprávněně si zoufá nad tím, že jeho strana je především stranou pupkatých strejců a vyžírků chtivých dotací a podpor. Stárne komunistická strana, živená především z nostalgie po idealizovaných předlistopadových časech. Kromě mizerných státních služeb „zadarmo“ a drobných úplatků nemá levice co nabídnout. Stojí a padá s korupcí vůči voličům.
Konzervativec se může radovat, odpovědně smýšlejícímu občanovi je smutno, protože moderně myslící a jednající levici zdravá společnost potřebuje. My ji nemáme a vidina na zlepšení veškerá žádná.
Místo ní je tu náhrada. Nová ideologie, která nabízí to podstatné, co správná ideologie musí obsahovat: směs spasitelství a agresivní nenávisti. Musí stát na nepochybně pozitivních hodnotách. Může to být vlastenectví, může to být náboženská víra, může to být sociální cítění. Nyní je to úcta k přírodě a člověku v ní, k člověku a jeho přirozeným právům. Nikdo slušný a soudný nemůže nad těmito hodnotami ohrnovat nos – a to je zdroj té druhé složky směsi, totiž agresivity. Kdo se opováží postavit se proti politické interpretaci, je obviněn, že se staví proti principu samému, proti oněm pozitivním hodnotám, na něž si politické hnutí vymůže patent. Funguje to, a to jsme teprve na začátku, sněhová koule je dosud malá. Ale roste.
Klimatologie tvrdí muziku. Věda, o jejíž existenci měl před deseti lety málokdo tušení. Nikoli klimatologové sami, to jsou vědci, a jako takoví s úsudky nespěchají, ale jejich interpreti vygenerovali tezi, že „za globální oteplování je odpovědný člověk“. Tato neprokázaná teze je prohlášena za „evidentní fakt“ a běda tomu, kdo by se nad ní pozastavoval. Stává se „ultrakonzervativcem“, který chce podřídit průmyslové výrobě osud zeměkoule, a snad i celého vesmíru.
Václav Klaus je jeden z mála lidí s veřejnou autoritou první hvězdné velikosti u nás a slyšitelný i ve světe, který se odvažuje proti tomu veřejně vystoupit. Je za to bit jak žito. I tak rozumný publicista, jako je Karel Hvížďala, usoudil, že nás Klaus vede k nesvobodě. „Pan prezident sice o svobodě také hovoří,“ říká doslova, „ale způsobem, který (takovou) debatu nepřipouští, a právě proto je jeho chování pro osud země nebezpečné.“ Přitom opak je pravda.
Není to žádné žvanění v hospodě, když vicepremiér Martin Bursík obviní hlavu státu z porušování ústavy. Vždyť porušování ústavy, to je snad to nejhorší, co by mohl prezident republiky vykonat. V čem je podle Bursíka prezidentův zločin? Že veřejně vyjádřil svůj názor na otázky spojené se změnami klimatu. Vidí současnou kampaň v politických souvislostech – a ona bez nejmenších pochyb politické souvislosti má. Je znepokojen metodami environmentalistických skupin, které volně interpretují fakta i pseudofakta a na základě nikoli faktů, ale jejich interpretace tlačí na politické, a hlavně hospodářské programy s dalekosáhlými důsledky. Co jiného než krajně brutální zastrašování je Bursíkovo obvinění, že prezident „jde proti ústavě“?
Nikdo soudný, prezidenta nevyjímaje, se nebude stavět proti principům ochrany životního prostředí. Ty zachovávány jsou, a v průmyslově vyspělých zemích se životní prostředí prokazatelně ve všech směrech zlepšuje, v důsledku technického pokroku a samozřejmě i regulační činnosti státu. Platí zde paradox: jen průmyslově vyspělá prosperující společnost dokáže svoje životní prostředí ochránit a rozvíjet. Environmentalistický extremismus je ovšem namířen především proti prosperitě – ta je znevažována, zesměšňována, jako by to bylo něco odporně hmotařského v kontrastu se vznešenými ideály. Přitom opozitum prosperity není ideál, ale bída, a kde je bída, jdou ideály k čertu.
V dlouhodobých důsledcích tedy krajní environmentalismus ohrožuje i sám princip ochrany životního prostředí. Kdyby měly tendence prezentované panem Bursíkem (a on je ještě „umírněný“ oproti fanatikům tohoto hnutí) zvítězit, bude se opakovat dějinná situace, kdy nejvíce utrpí to, co mělo být ochraňováno a podporováno. Jako to udělali komunisté s dělnickými vrstvami, když převzali ve státě moc. Je tedy třeba dělat to, co dělá Klaus, tedy apelovat na soudnost, obrátit se k faktům, prohlédnout líbivá hesla. Hrozí nebezpečí, že nás vagon s muzikou zaveze do další smradlavé díry, poté, co se z té zasychající namáhavě snažíme už přes patnáct let drápat.
LN, 2.4.2007
