Po souboji ministra spravedlnosti Pavla Blažka s pavlačově útočnou moderátorkou Danielou Drtinovou v Událostech, komentářích ČT dne 6.května 2013 slibovalo její účinkování v dalším dílu pořadu se superdemagogem, socialistou Lubomírem Zaorálkem, a superpopulistou, věrným představitelem ODS Jiřím Pospíšilem zážitek jiskřící neslučitelností názorů, kořeněný trapnostmi všeho druhu. Ale překvapivě zde zavládl duch vzájemného porozumění a ohleduplnosti mezi zkrotlými protivníky, od nichž se očekávala nesmiřitelnost. Byla to pohoda jako na Starém bělidle. Daniele Drtinové se tentokrát nepodařilo vyvolat svár mezi hosty. Ostatně na rozdíl od způsobu nakládání s Pavlem Blažkem se o to tentokrát ani moc nesnažila.

Jedinou nepřístojností, která zde zazněla, bylo Zaorálkovo vyjádření o ministrovi zahraničí jako o "slabém kusu". Mistr jalových řečí nepochopil, že Karel Schwarzenberg je ve skutečnosti nesmírně silný, protože je ze všech politiků nejsvobodnější: nikam se nežene, nemá co ztratit, proto si může v poklidu hledět své práce a jednat podle svého rozumu a v souladu se zájmy státu. A navíc má za sebou téměř stejně silnou podporu veřejnosti jako prezident, takže mu žádný ze socialistických politiků jako "kus" nemůže konkurovat.

Od hostů se očekávalo, že "se poperou" při hodnocení prezidentova projevu v Poslanecké sněmovně. Ve skutečnosti ale jejich debata potvrdila platnost přísloví, podle něhož "kde se dva perou, bývá bit ten třetí". Miloši Zemanovi se skutečně podařilo naplnit záměr být sjednotitelem, ovšem úplně jinak, než zamýšlel: včerejší protivníci odložili názorové rozpory, aby se sjednotili proti němu.

Pořad se tak stal zrcadlem, v němž se odrazil posunutý obraz názorů poslanců na prezidentovo vystoupení: ve sněmovně opozice sice zatleskala, vládní strany nikoli. Nedosti na tom: část poslanců TOP 09 opustila sál a Karel Schwarzenberg zesměšnil Miloše Zemana spánkem při té části projevu, v které hovořil o jejich sporu kvůli jmenování diplomatů. Za dveřmi sněmovního sálu pak bylo všecko trochu jinak. Dlouhý, zpaměti přednesený projev, byl bez ohledu na rozdíly v předchozím chování poslanců hodnocen napříč politickým spektrem převážně záporně s tím, že pan prezident vlastně neříká téměř nic, co by neřekl již dříve, klade nesplnitelné požadavky a chuť poslanců na uvedení jeho myšlenek do života je nepatrná až žádná.

Reakce "zabydlených" politiků na prezidentův projev ilustruje důsledky zavedení přímé volby prezidenta jako nesystémového prvku do ustáleného způsobu tvorby a výkonu moci. Pomineme-li okolnost, že Miloš Zeman poškozuje stravitelnost svých představ odpuzující samolibou sebestředností, diletantstvím a personální politikou vracející k moci nechutné pohrobky normalizace, musíme uznat, že jejich velká část může snadno získat podporu veřejnosti a jejich uskutečnění by posunulo správu státu k vyšší efektivitě. Nicméně tenké vrstvě profesionálních a poloprofesionálních politikářů, kteří se bez podstatné obměny drží u moci déle než dvacet let a ničím jiným než politikařením by se neuživili, prezidentem prosazované změny nevyhovují, protože je existenčně ohrožují. Také nemůže počítat s tím, že by získal podporu Bestových "pěti rodin", skutečných vládců země. Většinou tedy od politiků neuslyší nic než že to či ono nejde, protože to odporuje pravidlům fungování parlamentní demokracie a v prezidentském nebo poloprezidentském systému zatím – chválabohu – nežijeme.

Naopak, političtí pleticháři se budou snažit ještě více oklestit omezené pravomoci prezidenta. Ozývají se například hlasy po zavedení kontrasignace prezidentské milosti předsedou vlády, a to v situaci, kdy Miloš Zeman chce tuto pravomoc využívat jen výjimečně a k účasti na rozhodování chce přizvat úředníky ministerstva spravedlnosti. V praxi by to znamenalo, že žadatelé o milost budou zcela závislí na malichernosti nižších úředníků, kteří si na nich budou hojit komplexy méněcennosti. Ústava se má tedy měnit kvůli několika málo uděleným milostem, které nemění nic podstatného na truchlivé skutečnosti, že v našich věznicích maří životy nezjistitelný počet nespravedlivě odsouzených, kteří téměř nemají šanci domoci se nápravy křivdy standardními prostředky.

Miloš Zeman je v obtížné situaci. Na jedné straně přináší některé užitečné nápady a zatím se těší velké podpoře veřejnosti, na druhé straně nemá nástroj, jímž by prolomil kruhovou obranu novodobé národní fronty a donutil ji k uskutečnění jeho záměrů.

Situace, která vznikla po prezidentově úterním projevu, se bude po celou dobu jeho mandátu opakovat. Netroufám si odhadnout, jak se bude vyvíjet průchodnost jeho návrhů po příštích sněmovních volbách, které patrně přinesou výrazný posun doleva. Ale pro tuto chvíli považuji za jisté, že začalo vzpomínání na státnickou uměřenost Václava Klause, které patrně bude pokračovat i pak.