Ve Sněmovně momentálně není jediná jednoznačně liberální strana a pohled na ty mimosněmovní je žalostný.

Krátce po poločase volebního období Sněmovny i prezidenta vzniká v Česku neformální národně-konzervativní fronta. Andrej Babiš naznačil, že v příští prezidentské volbě nemusí hnutí ANO stavět vlastního kandidáta a může podpořit Miloše Zemana. Ti dva stále častěji nacházejí společnou řeč i s papírovými protivníky, jako je předseda ODS Petr Fiala.

Od levice po pravici se totiž rozpíná kompaktní blok, který se sice nedohodne na výši daní a kontrole jejich přiznávání, ale shodne se na tom ostatním. Musíme chránit tradiční hodnoty. Jakýkoliv politický požadavek nebo -ismus zrozený po druhé světové válce je podezřelý. Stošestkování koblihu neupeče. Brusel saje. Viktor Orbán, Vladimír Putin a Bašár Asad mají své chyby, ale aspoň udržují pořádek.

Nemluvím jen o politicích. Národně-konzervativní fronta komentuje aktuální dění všudypřítomnými ústy Petra Robejška, Václava Cílka, Miroslava Bárty, Cyrila Höschla, Heleny Máslové, Jana Hnízdila nebo Vlastimila Vondrušky. Všem se dopřává toho štěstí, že o politických otázkách – jak má fungovat stát a jak mají lidé žít – mluví z pozice rádoby apolitických expertů a novináři se jim ani nepokoušejí oponovat.

Orbán...

Stmelení národně-konzervativního bloku je problém ze dvou důvodů. Za prvé, jak posledních pár let můžeme vidět v Maďarsku a posledních pár týdnů v Polsku, tihle fandové pevné a rázné ruky se moc nemusí s liberální demokracií, ve které kvůli dělbě moci všechno hrozně trvá a něco dokonce nejde vůbec. Jakmile dostanou svou třípětinovou většinu, makají na tom, aby nebylo nutné o všem kecat. Kdo namítne, že straším šikmou plochou, ať si připomene veřejně projevené názory Miloše Zemana a Andreje Babiše. I kdyby zbytek bloku uzurpátorský nebyl, tihle dva a jejich okolí ano.

Druhý a aktuálnější problém: dva roky před prezidentskými a sněmovními volbami nemají konzervativní nacionalisté opozici.

... nebo Trudeau?

Ve Sněmovně totiž není jediná jednoznačně liberální strana a pohled na ty mimosněmovní je žalostný.

Piráti si z vedení vyhnali inteligentního, charismatického a zapamatovatelného chlapíka, který když otevře pusu, tak nemáte pocit, že čtete komentáře na Novinkách – což je v české politice zjevení. Kdo si vybaví jméno a tvář nového předsedy, ať se odmění koláčem v Bitcoin Coffee.

Stejný kvíz si můžeme zahrát se Stranou zelených: jak se jmenuje jejich předsedkyně? Ne, opravdu to není Ondřej Liška. Zelení se sice na listopadovém programovém sjezdu konečně vyautovali jako moderní levice, prosazující něco tak neslýchaného, jako je zkracování pracovního týdne. Jenomže k čemu nová smysluplná identita, když ji zakrýváte starým čtyřlístkem a zoufale se vám nedaří dostat do mainstreamu?

Jako liberální svou stranu vnímá i pár svobodných. Což je odvážné, když i tzv. „rozumný svobodný“ Tomáš Pajonk obesílá voliče oficiálně vypadajícím varováním, že se k nim domů budou stěhovat uprchlíci. Krok 1: rozdmýchej xenofobní paniku. Krok 2: ???. Krok 3: svobodná společnost!

Byl by zázrak, kdyby v příštích volbách vyhrál nějaký český Justin Trudeau a nějaká liberální strana získala 40 procent jako on v Kanadě. Doufat se dá přinejlepším v to, že se po pauze vrátí takový hlas do Sněmovny. S nadějí proto sledujme námluvy zelených a pirátů před krajskými volbami, ve kterých si snad ozkoušejí společné kandidátky. Tiše, ať je nevyplašíme.