Podle Václava Klause Česká republika vstoupením Lisabonské smlouvy v platnost přestane být suverénním státem. Za to si už své schytal zprava i zleva. Zamrazilo mne však z další prezidentovy věty, která zní: "Tato změna - pro dnešek i pro budoucnost - legitimizuje snahy té části naší veřejnosti, které není věc naší národní a státní existence lhostejná a která se s tímto výsledkem nechce smiřovat."

Zkusme mezi řádky vyčíst, co se nám Václav Klaus snaží tímto říct. Vždyť námitky Svobodných Petra Macha či Suverenity Jany Bobošíkové jsou legitimní už dnes. Nemusíme s nimi souhlasit, mohou se nám dokonce příčit, leč jsou plnohodnotnou součástí politické diskuse. Co tedy má být legitimizováno? Předpokládejme, že to, co dnes jako legitimní vnímáno není. Třeba úsilí extrémistů napravo i nalevo. Plná ústa českého národa mají a nejbližším sousedům, například z někdejších Sudet, na jméno přijít nemohou všemožné "národní odpory", "kluby českého pohraničí", strana národní, strana dělnická, strana komunistická. K jejich legitimizaci podle prezidenta tedy asi stačí, že jsou proti Lisabonu.

Představa, že do hradních salónů by snad mohli být zváni sebevětší demagogové, xenofobové a podivíni, působí děsivě. Pomalu si ale na ni budeme muset zvykat, pokud bychom vzali vážně prezidentova slova. Václavu Klausovi zbývají tři roky z druhého prezidentského mandátu. Víckrát kandidovat nemůže. Z Ústavy je neodpovědný a na odiv vždy dával svoji intelektuální odlišnost, nekonformnost. Nyní si zřejmě vytváří prostor k tomu, aby realizoval svá kuriózní přání, aby si nejjednoduššími postupy budoval osobní popularitu, nebo aby si dokonce dláždil cestu zpět na čelo stranického pelotonu, potažmo do premiérského křesla ve Strakově akademii.

Kromě toho se o Václavu Klausovi už léta proslýchá, že se touží výrazně zapsat do dějin. Boj s Lisabonskou smlouvou nevyhrál. Snad ani nemohl. Může se však pokusit přeskupit tuzemskou politickou scénu. Dejme tomu tendencí zastínit polaritu pravo-levou polaritou vlastenecko-zrádcovskou. Vzpomeňme, kolik politiků a kolik partají zaváhalo, jakmile Klaus zachrastil kostlivci Benešových dekretů. I demokratické levici chvíli trvalo, než nad tohoto smyšleného bubáka povýšila otázku sociálních práv občanů. Podobné dilema vyvstalo i na Slovensku a v Lidových novinách je přesně vyjádřil Luboš Palata, když před časem napsal, že se premiér Fico bude muset rozhodnout, je-li nacionalista, nebo levicový politik. Naštěstí i Robert Fico přestal trvat na miliónté první záruce platnosti dekretů a přihlásil se k Listině práv a svobod Evropské unie.

Šermovat národními zájmy a ohrožením svrchovanosti je u části veřejnosti populární. Podobné podpásovky by však měly zůstat v rukou okrajových formací, bedlivě hlídaných, zda nepřekračují mantinely vytyčené ústavou, Listinou základních práv a svobod a další legislativou. Odpovědným státníkům rozhodně nesluší. Není totiž radno zahrávat si s ohněm a vypouštět nevyzpytatelné džiny z lahví. Pakliže si na pyrotechnické orgie potrpí hlava státu, budiž. Mělo by to však být o důvod víc k restaurování někdejší koalice sil umírněných, proevropských a emfatických.

Vraťme se ale k prezidentovu výroku a zkusme se špetkou drzosti předvídat, koho by mohl legitimizovat sám Klaus. Kupříkladu by třeba mohl utrousit, že po Lisabonu se nelze divit, že v komplikovaných příhraničních regionech bobtná Dělnická strana a že heslo "Nic než národ" vynáší křesla v místních zastupitelstvech a v budoucnu možná i v zastupitelstvech krajských jejím aktivistům. Další štací může být Poslanecká sněmovna. Prozatím se do ní v dresu ODS chystá jen tvrdá chomutovská potlačovatelka nepřizpůsobivých Ivana Řápková - tedy pokud jí politický vaz nezlomí záhadná studia na plzeňských právech.

Legitimizováni mohou být dvacet let po Listopadu 89 třeba i Filipovi komunisté. Ptejme se, jak moc. Coby politické uskupení s racionálním programem? Či snad coby seriózní adept na účast ve vládě? Stavět antikomunistické barikády je liché. Samotná KSČM se musí rozhodnout, jestli chce lacině sbírat protestní voliče, anebo budovat koaliční potenciál nepodbízivou politikou. Přivírat nad ní oko jen pro její okázalý izolacionalismus, by bylo nesprávné a nebezpečné. Byť by to panu prezidentovi místo v učebnicích zajistilo zcela nepochybně.

Jakékoli případné významnější legitimizování extrémistů, jak je prezident snad naznačuje, by nemělo zůstávat mimo zorný úhel zákonodárců a ústavních soudců. V politické rovině by naopak mohlo prudce delegitimizovat Václava Klause v prezidentském úřadě. A v rovině ústavně-právní by mohlo vzkřísit debatu o tom, nedostává-li se do rozporu se základními náležitostmi demokratického právního státu. Vzdálenost mezi děsivou chemií přihnojovaným hurávlastenectvím a velezradou nakonec může být velmi, velmi těsná.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6