Zatímco se mediální svět zabývá světabornou otázkou, zdali má primátor hlavního města právo požehnat z moci úřední veselému průvodu homosexuálních nezbedů, mimo zájem veřejnosti se odehrává zápas o ovládnutí Nejvyššího kontrolního úřadu. Platí tedy parkinsonská zásada, že nejvíce zájmu vyvolá ptákovina, kdežto věci zásadní se odbývají zbrklým rozhodnutím. Přitom jde o hodně. Statut Nejvyššího kontrolního úřadu je definován Hlavou pátou naší Ústavy coby nezávislý orgán, který vykonává kontrolu hospodaření se státním majetkem a plněním státního rozpočtu. To je věru nezáviděníhodná úloha ve státě, kde seriózní odhady rozkradených veřejných peněz se pohybují mezi jedním a dvěma sty miliardami korun a kde řídící páky klientelistického stroje řídí siamské dvojče ODS – ČSSD. Tento úřad z principu své existence stojí mimo soudní, výkonnou a zákonodárnou moc a jeho fungování je určeno zákonem číslo 166 z roku 1993. V jeho čele stojí prezident, který má devítileté funkční období. Odstraněn může být odvoláním prezidentem republiky na návrh Poslanecké sněmovny anebo právní mocí rozsudku, jímž byl odsouzen pro trestný čin.

Což je trik, kterého bylo použito.

Kontrola za kontrolou

Jakmile se řekne Nejvyšší kontrolní úřad, vybavíme si Juvenalovu otázku Quis custodiet ipsos custodes?, tedy otázku, kdo bude hlídat hlídače. Ani Nejvyšší kontrolní úřad není vůči kontrolám imunní a v minulosti byly různé jeho činnosti nejednou kontrolovány kompetentními orgány výkonné moci. František Dohnal je v čele úřadu od roku 2005 a ve funkci prezidenta všechny kontroly bezbolestně absolvoval. Do úřadu nastoupil po dvouapůlletém interregnu, kdy předčasně zemřel všeobecně uznávaný Lubomír Voleník. Už během těch dvou let bylo patrné, že se v zákulisí odehrává boj o ovládnutí „čtvrtého pilíře demokracie“. Nakonec volba padla na Františka Dohnala, do té doby ne moc známého hejtmana kraje Vysočina. Brzy nastaly bouřlivé doby politických i ekonomických turbulencí a nezávislý prezident „čtvrtého pilíře“ byl čím dál nepohodlnější. Čelil pokusům vyměnit členy kolegia za lidi stranicky oddané a nastoupily i osobního útoky těžkého kalibru. Odkudsi se vynořila kauza luxusního bytu. Méně známý je případ nákupu soch za státní peníze, to byla fraška od samého začátku a brzy zapadla za obzor veřejného zájmu. Přes všechno úsilí se nedalo na Dohnala nic najít, takže nastoupil kontrolní výbor sněmovny.

Ten je zřízen podle jednacího řádu a i z vágních formulací řádu lze vyčíst, že se má zabývat záležitostmi sněmovny. Ta je podle ústavy zákonodárný orgán, kdežto Nejvyšší kontrolní úřad je orgán kontrolní. Demokracie stojí na přesném vyvážení kompetencí, to je hlavní úkol Ústavy, a proto jsou tak ošemetné všechny zásahy do její dikce. Takže otázka zní, má kontrolní výbor sněmovny, zákonodárného orgánu, právo kontrolovat jiný ústavní orgán? Pokud bude mít kompetenci kontrolovat činnost Nejvyššího kontrolního orgánu, bude smět se pustit dejme tomu do Nejvyššího soudu?

Trestný čin

Kontrolní výbor Sněmovny zaútočil na Nejvyšší kontrolní úřad už koncem roku 2010 a dosáhl prvního vítězství, kdy se podařilo Dohnalovi udělit padesátitisícovou pokutu. Jenže pokuta nestačí, je třeba Dohnala polepit rozsudkem trestního soudu.

Jde o případ kompetenční. První, co laika napadne? Že je to kauza jak dělaná pro Ústavní soud, vždyť jde o spor mezi dvěma ústavními orgány. Sněmovna nemá exekutivní pravomoci a její právo kontrolovat jiný ústavní orgán je přinejmenším sporné. Bohužel se v naší zemi vždy najde soudní orgán ochotný k čemukoli, a tak se případ dostal před Obvodní soud pro Prahu 7 a ten odsoudil Dohnala na osm měsíců podmíněně na půl druhého roku. Kolem rozsudku by se teď měla strhnout vřava a měli by se vyslovit právníci a hlavně ústavní soudci. Jen považte, kriminalizován je prezident Nejvyššího kontrolního úřadu! On sám tvrdí, že jde o politický nátlak. A není snad, když i premiérministr se vyslovuje pro odvolání, aniž rozsudek nabyl právní moci? Touha zbavit se nepohodlného kontrolora mu zřejmě zastřela schopnost rozpoznávat realitu. Zřetelně jde o snahu zbavit se Dohnala za každou cenu.

Jeho případ je zdánlivě jednoznačný: čachrář s byty, odpůrce kontroly vlastní činnosti, prototyp nesympatické politické figury. Jenže právě ta jednoznačnost by měla budit podezření už dávno. V naší zemi nevládnou principy, v naší zemi vládnou zájmy. Čím hlasitěji se o principech křičí, tím bedlivěji bychom se měli pídit po zájmech. Zatím tu byla snaha vyvolat kolem Dohnala emoce. Nastal čas o chladnou a hlavně nezávislou právní analýzu.

Nejde jen o kariérní osud jednoho s největší pravděpodobností extrémně slušného člověka. Jde o transparenci vztahů a o fungování institucí. Právě ty, jak to vypadá, jsou ohroženy.

LN, 17.8.2011