Zdánlivě je klid po pěšině. Přes mediální přestřelky mezi příznivci a odpůrci tu špičkového ministerského úředníka Ladislava Bátory, tu hradního vicekancléře Petra Hájka je politická scéna bez výrazných hráčů nadhazujících rasistická, xenofobní či rovnou neofašistická témata. Pravicoví extremisté opustili Poslaneckou sněmovnu v roce 1998 se Sládkovými republikány a občasné výstřelky jednotlivých současných zákonodárců nestojí skoro za řeč.

Nikde však není psáno, že situace je navěky neměnná. Stačí, aby se na pozadí ekonomické krize a vládních škrtů prohloubily rozdíly ve společnosti a eskalovalo sociální napětí a můžeme se dočkat zhnědnutí poslaneckých i senátorských lavic. Je smutné, ale i lidské zároveň, že když jsme na dně, hledáme příčiny jinde a v jiných. Takto by mohl zůstat černý Petr v rukách Romů, Vietnamců, přistěhovalců nebo třeba příjemců sociálních dávek. Co se dnes zdá být nemožné, může být zítra realitou. Kdo například očekával brutální bouře v ulicích britských měst?

Dosud působí česká pravice kultivovaně. Dokonce i její okraj, reprezentovaný půvabnou distingovanou dámou - Janou Bobošíkovou. Blok Suverenita v loňských sněmovních volbách získal něco přes tři a půl procenta hlasů, což mimo jiné znamená cenný státní příspěvek na činnost. Před prázdninami proběhl stranický kongres, na němž se sešla celá řada pozoruhodných hostů připravených ke spolupráci - bývalý komunistický senátor Jaroslav Doubrava, vůdce pravicově nacionalistické iniciativy D.O.S.T. Ladislav Bátora, šéfka Demokratické strany zelených Olga Zubová i někdejší poslanci ODS a ČSSD Vlastimil Tlustý a Kosta Dimitrov. Nechyběla ani pochvalná zdravice prezidenta Václava Klause.

Kýčovitý obrázek o záměrech Suverenity si pak na počátku srpna mohli udělat čtenáři deníku Právo. Na otázku, kvůli čemu, by měli lidé Suverenitu volit, Jana Bobošíková v celostránkovém rozhovoru odpověděla: „Kvůli zájmům této země: chceme chránit českou korunu, nechceme euro, nechceme předávat další pravomoci nadnárodním organizacím, chceme chránit české pohraničí před požadavky landsmanšaftu, chceme rozvíjet jadernou energetiku.“ Podobně malebně se Bobošíková vypořádala s dotazem na motiv jejího politického angažmá: „Mám ráda tuhle zemi. Chci, aby moji rodiče tady slušně dožili, aby dcery, kterým můžeme s manželem dopřát studium v zahraničí, měly potřebu se do České republiky vrátit.“ A do třetice všeho dobrého ještě jedna rada paní předsedkyně: „Chraňme si svoji republiku, spoléhejme sami na sebe.“ Víc doslovných citátů netřeba, okázale vzývanou láskou k vlasti je rozhovor s Bobošíkovou prodchnut od začátku do konce.

Všimněme si toho rozdílu. Zde nemáme co do činění ani s hulvátským a samolibým Sládkem, ani s Vandasovými černooděnci přetransformovanými z Dělnické strany v Dělnickou stranu sociální spravedlnosti. Suverenita se opírá o dvě emancipované ženy-matky, Janu Bobošíkovou a Janu Volfovou. Nekřičí, jsou vlídné a nesou srdce na dlani.

Uvědomují si, že homogenní českou společnost zatím netrápí stinné stránky multikulturní společnosti. Proto jim stačí podle stokrát vyzkoušených not kritizovat Brusel a strašit sudetoněmeckými revanšisty. V kombinaci se sociálním cítěním a tepáním všudypřítomné korupce tato programová nabídka úplně stačí. Tedy aspoň prozatím, například než vypuknou první problémy s imigranty.

Kdybychom chtěli Janu Bobošíkovou k někomu přirovnat, první volba by padla na charismatickou Marine Le Penovou, stojící v čele francouzské Národní fronty. Ani jedna nepůsobí dojmem, že by se nechaly hned tak opotřebovat.

Zbývá si zaspekulovat, co by - kromě společenské krize - mohlo pomoci k vzestupu Suverenity či jiné, ještě radikálnější pravicové formace. Napadají mne tři věci. Za prvé integrování všech podobně smýšlejících jednotlivců a skupin, včetně třeba Bátorovy iniciativy D.O.S.T., Machovy Strany svobodných občanů, Národní strany Petry Edelmanové, aktivistů Semínova Institutu svatého Josefa a Jochova Občanského institutu, fundamentalistických spolupracovníků prezidenta republiky či těch, co po Breivikově masakru v Norsku říkají: Je to odporné, ale svůj díl viny nese i multikulturalismus. Za druhé, jednoznačná podpora Václava Klause. K té není vůbec daleko. Stačí, aby Klaus po blížícím se sestoupení z hradních výšin odtušil, že právě zde se rodí platforma, která by jej mohla uchovat ve vrcholné politice. No a třetí podmínkou úspěchu je nenápadné ukotvení spřízněných duší na vlivných místech ve státní správě. Průkopnickou roli hraje ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Jeho šéf Josef Dobeš se Ladislava Bátory jednoznačně zastal a vyzdvihl národovectví a katolictví tohoto poradce pověřeného řízením personálního odboru. Sotva proto čekat, že by svůj personální přešlap ministr vyvážil dejme tomu angažováním Stalinem uhranuté komunistické učitelky Semelové.

Kdykoli se proto budeme uklidňovat tím, že u nás silnou krajní, nacionalistickou nebo fašizující pravici nemáme, vzpomeňme si, že k hnědnutí společnosti i politiky zpravidla dochází pozvolna a k následnému požáru nevídaných rozměrů stačí jen přeskočení nepatrné jiskry.

NašiPolitici.cz