Legendární a dnes už zlidovělý výrok bývalého předsedy ČSSD Paroubka jako by nabyl na dalším hradeckém sjezdu této strany na aktuálnosti. I ona má všechno, co jí ostatní strany mohou závidět.

Ministry, vládní poslance, nekonečnou řadu úspěchů a vítězství, prezidenta republiky a jeho rodinu, co ji budou volit, nadějné mladé místopředsedy, podporu evropských socialistů, zkrátka skvělou minulost i budoucnost. Jen drobnost chybí do plné spokojenosti. Voliči.

ČSSD se chytla do vládní pasti. Relativně má opravdu úspěch, je vládní stranou a prosadila mnohé ze svého oranžového programu. Ba samotný premiér Babiš, co jí původně vytuneloval hlasy a teď si zase vzpomněl na pravicové začátky svého hnutí, jí dělá neocenitelnou reklamu, když si trpce stěžuje, že jeho vláda je levicová o mnoho více, než byl ochoten původně připustit.

Prezident České republiky Miloš Zeman je s tím spokojen, i zlobivého ministra zahraničí Tomáše Petřička v podstatě překousl. Nově zvolený předseda Jan Hamáček mu také vyhovuje, je dostatečně tvárný na to, aby se vešel do jeho vidění světa.

Vlak je solidně rozjetý a těžko za této situace přepřahat lokomotivu. Jenže co když do něj pořád ne a ne nastoupit dost lidí, naopak další a další přes solidní rychlost vystupují?

Historické straně, reprezentantce hlavního politického evropského proudu, bez kterého by i česká politická scéna kulhala na jednu nohu, hrozí další debakly. Takové, jaké už zažila v Praze, v mnoha krajích, statutárních městech i obcích.

Co s tím? Téměř neřešitelnou rovnici má řešit nepříliš charismatický a nijak v průzkumech popularity nebodující předseda Hamáček, navíc zatížený obtížnými vládními funkcemi. S týmem nepříliš zkušených místopředsednických politiků z vlády, kam se dostali jen shodou náhod, nikoli vlivem promyšlené stranické personální politiky, nebo z regionů.

Kandidáti Jana Maláčová, Tomáš Petříček i Michal Šmarda, co si je přeje Hamáček, jsou zatím jen dost riskantní sázkou do loterie, čiší sice mladistvým elánem, silnými výroky a sebevědomím, ale v duchu celkové stranické apatie nepředvedli také to nejpodstatnější, přilákat voliče, zatím aspoň do průzkumů volebních preferencí.

Prezident Zeman jimi sice pohrdá, ale v případě ČSSD možná dělá chybu, v jejím případě totiž, pokud nevyšly, tak zpravidla v její neprospěch. A když se nějaká strana dokonce v nich blíží k pětiprocentní hranici, je to v každém případě signál k nejvyššímu stupni alarmu, pohrdání nepomůže.

Ale žádný alarm vyhlášen nebyl, strana tak může spoléhat jen na starou moudrost, která občas zafunguje, totiž že lidé mohou růst s úkoly, které jsou před ně postaveny. Nejednou v historii mnoha politických stran vyspělých demokratických zemí exceloval politik či politička, co se do jejího vedení dostali náhodou jako nepopsaný list.

Strana navíc má mnoho atributů, pro které je téměř vyloučeno, že by skončila v propadlišti dějin. O evropském tradičním zakotvení sociálně demokratického proudu byla už řeč. Je tu také tradice historické strany, která ale disponuje i v současnosti sympatizanty, odborníky, i úspěšnými komunálními politiky.

Podpora prezidenta je také cenná, ale stranu občas spíše dělí a činí rozhádanou. A víme dobře, jak dopadly strany, co je prezident Zeman podporoval. A nejen on, předchozí prezidenti Klaus a Havel.

Je však možné s prezidentem Zemanem souhlasit, že potenciál ČSSD je nad 30 procent, jak toho dosahoval on v jejím čele. Podařilo se mu totiž svou silnou osobností sjednotit její voliče nespokojené, radikální i liberální. Protože nyní strana takovou osobností nedisponuje, probíhá permanentní hádka mezi proudy, kdo více škodí. A ta škodí nejvíc.

ČSSD tedy z politické scény určitě politicky nezmizí. Odmlčet se ale na čas může. Své levicové voliče bude mít vždy. Jen jí je občas může odvést někdo jiný, jako se to stalo v případě hnutí ANO.

Zatím je důvodné se obávat, že současní politikové ČSSD mají sice určitě sympatickou snahu, ale zatím ne zcela schopnost je přivést zpátky.

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus