aneb Proč česká politika v podstatě nemůže být jiná než byrokratická a korupční

Největší koláč ze státního rozpočtu ukousnou samozřejmě tzv. mandatorní výdaje, ze kterých převážnou část představují důchody vyplácené v rámci průběžného systému. Vzhledem k demografickému vývoji je téměř jisté, že se tento systém jednou zhroutí – přesto není nikdo ochoten s tím nic dělat, protože to je téma, jehož řešení bude bolet, avšak na kterém se nejspíš nedá nic ulít stranou.

O tom ale dnes psát nechci. Chci ze zaměřit na tu menší, přesto však stále dost velkou část, která se rozděluje zejména prostřednictvím tzv. příspěvkových organizací (PO). Základní princip fungování, zejm. pak hospodaření PO mi vysvětloval jeden bývalý kolega z francouzského města Nice již skoro před dvaceti lety. Já si dovolím poskytnout odkaz na zdroj český a mnohem čerstvější: tady (nebo ve zkrácené podobě tady).

Odkazovaný zdroj přináší jednu domněnku, která stojí za pozornost, a to že institut PO vychází z právního systému socialistického Československa a úplně totožné uspořádání existuje pouze na Slovensku. Klíčový rozdíl je popsán takto: „Legislativní zachycení PO úzce souviselo se socialistickým pojetím státu a jeho majetku, kdy stát byl vnímám jako nositel „jednoty moci a vlastnictví“. Přestože stát zůstal formálně vlastníkem národního majetku, byl tento svěřen či poskytnut k trvalému užívání socialistickým právnickým osobám. Ty nebyly vlastníky takového majetku, fakticky jej však užívaly a disponovaly s ním. PO tak nenabývaly vlastnictví pro sebe, ale pro stát a své závazky hradily z prostředků, které nepatřily jim, ale státu.“

Financování PO by se pak v kostce dalo popsat takto: „Hospodaření PO se řídí rozpočtem, který musí být sestaven jako vyrovnaný. Příspěvková organizace má k dispozici finanční prostředky získané vlastní činností, prostředky přijaté z rozpočtu zřizovatele, prostředky svých fondů, peněžité dary, prostředky poskytnuté z Národního fondu a ze zahraničí, a také dotace podle § 28 odst. 2 zákona. PO je povinna zajistit, aby nezhoršila stanovený hospodářský výsledek, proto se také nesmí zavazovat k úhradám, které nejsou kryty jejím rozpočtem. Jestliže výše nákladů a výnosů v průběhu rozpočtového roku neodpovídá jejich rozpočtované výši a je předpoklad, že může být zhoršen rozpočtovaný hospodářský výsledek, je příspěvková organizace povinna učinit opatření, která zajistí jeho vyrovnání.“

Zatímco možnost přečerpání rozpočtu je ošetřena poměrně exaktně, viz též „Peněžní prostředky může používat pouze k účelům, ke kterým jsou určeny, přičemž úhrady, ke kterým se zaváže v běžném roce, nesmí překračovat její rozpočet na tento rok“, k možnosti nedočerpání je zmíněno pouze „Příspěvková organizace má povinnost dbát, aby plnila stanovené úkoly tím nejhospodárnějším způsobem a dodržela určené finanční vztahy ke státnímu rozpočtu.“

Je ale veřejným tajemstvím, jak mi právě vysvětloval kdysi dávno onen bývalý kolega z Francie, že nedočerpání rozpočtu je téměř vždy interpretováno jako „asi ty peníze nepotřebují“ a do budoucích let je daná PO o tyto prostředky velmi často připravena. A proto se „se státem“ obchoduje nejvíc poslední měsíc fiskálního roku, kdy je třeba co nejvíce dočerpat, avšak nepřečerpat, zbylé prostředky v rámci dovolených kapitol, které kdosi určil již více než před rokem.

Je to asi jako kdybyste stavěli dům na již koupeném pozemku, místo dnes obvyklých 2-3 miliónů si požádali o 5-6 a pak těsně před dokončením stavby přemýšleli, za co ty zbývající 2 milióny utratíte.

Ale abych byl upřimný, ony i mezi PO jsou určitě rovnější mezi rovnými a pohříchu právě ty PO, které přinášejí skutečnou službu občanům, dnes již takovéto polštáře mají jen zřídka.

Někde jsem kdysi četl, že se v Itálii jeden rok pokusili tento princip změnit a odměňovat vrcholné státní úředníky naopak tehdy, pokud nějaké prostředky rozpočtu ušetří. Vzhledem k tomu, že už ten odkaz ani nedokážu najít, nejspíš nebyl tento pokus nic než mrtvě narozené dítě.

Ona je totiž ta nehospodárnost pro všechny ty, kteří mají rozhodovací pravomoce, v podstatě výhodná – strany dosadí úředníky, ti se postarají, aby zakázky dostaly ty správné firmy, které pak najdou způsob, jak vrátit malou domů jak stranám, tak úředníkům. Někoho sice občas chytí, ale stejně to jsou většinou jen malé ryby – ty velké si to v nejhorším posichrují na úrovni policie – justice – poslanecká imunita – a jede se dál. Jediný, kdo na tomto konglomerátu prodělává, je ten, kdo to nakonec zaplatí – daňový poplatník.

V devadesátých letech se to dělilo tak nějak, aby si „každý líznul“ a „držel hubu a krok“, a troufnu si tvrdit, že to byl motiv pro řadu lidí, proč tehdy do politiky vstupovali.Pod vlajkou opoziční smlouvy pak nastala konsolidace, kdy velké strany vyšachovaly ty menší. Nový rozměr vnesl do hry Vít Bárta se svojí „politickou divizí“. Nicméně byly ale i jiné, jemnější metody – např. zřízení soukromé vysoké školy vychovávající budoucí úředníky.

No, a dnes tu máme tandem ANO – Agrofert. Ale ti přeci okrádat stát nepotřebují, protože Andrej Babiš má již vyděláno, že? Jedno se ale musí ANO přiznat – politický marketing opravdu umí. Za jeden z největších majstrštryků osobně považuji, jak se jim podařilo získat nálepku antisystémové strany, přestože se spíše jedná o stranu supersystémovou, která efektivně využívá možnosti systému, který kritizuje. Tak trochu jako Poradce z kultovního seriálu z osmdesátých let (Kill Alloway!) Stojí-li ale na druhé straně barikády TOP 09 (např. kauza Šiška – Drábek), nebo ČSSD, je to opravdu téměř jedno, kdo nakonec vyhraje.

U některých článků bývá tradicí zakončit příspěvek nějakou hudební skladbou. Jsem rád, že se dnes k této tradici mohu připojit: