Premiér Petr Nečas nedávno deklaroval snahu vlády o to, aby se česká republika stala silně konkurenceschopnou ekonomikou. Je však cestou z ekonomické krize jen seškrtávání výdajů, které nabízí současný kabinet?

Osobně si myslím, že nikoli a že je třeba rozlišit několik rovin. Na jedné straně je zde legitimní snaha minimalizovat výdaje rozpočtu a racionalizovat je, což je jistě prospěšné a každý rozumný člověk s tím musí souhlasit - trvale deficitní hospodářství nemůže fungovat a je na zvážení, zda by stát měl vyplácet sociální dávky či důchody v takové výši, kterou si sám nemůže dovolit a raději nepřiznat, že na ně nemá a snížit je. Alespoň částečně.

Na druhé straně je ale třeba říci, že úsporná opatření cestou z hospodářské krize nejsou a ani být nemohou. Sice kompenzují rozpočtová rizika, ale současně brzdí spotřebu a rozvoj. Hospodářská krize byla a stále je velice dobrou příležitostí k zamyšlení se nad tím, jaké jsou státní priority a zda by nebyla jednou z poměrně výhodných cest metoda jistě návratných (a to poměrně rychle) investic. Nemusí jít přitom o tupé pumpování peněz do ekonomiky, ale spíše o selektivní pomoc vybraným ekonomickým segmentům tak, aby ekonomika byla v budoucnu dlouhodobě konkurenceschopná.

Jednou z těchto oblastí by mělo být školství, věda a výzkum. Pokud se podíváme na strukturu rozpočtu, tak je zřejmé, že v kontextu Evropy i světa zde silně zaostáváme a stále se snažíme žít z rezerv minulosti. Přitom investice do vzdělávání patří mezi ty, které se vrací vůbec nejrychleji - příklady Rakouska, Finska či Švédska jsou jednoznačné.

Představa kvalitně fungujícího středního a základního školství bez pedagogických asistentů s třiceti studenty ve třídách je iluzorní. Zde se domnívám, že je prostor pro první velkou část investic. Podobně je třeba se pozastavovat nad tím, jakým způsobem je řešené další vzdělávání pedagogických pracovníků nebo v jakém stavu jsou sbírky pomůcek. Argument, že to před třiceti či čtyřiceti lety fungovalo, je možný, ale pak třeba počítat s tím, že bychom měli také aspirovat na tehdejší DPH.

Podobně je možné se zmínit o možnostech investic do vědy a výzkumu, které vytvářejí ekonomicky nosné prostředí, na kterém bude stavět celý zbytek hospodářství. Měly bychom vést poměrně seriózní debatu o tom, kde pěstovat jakou část vědy, nebo zda-li celou českou vědu nezaměřit ostřeji na jedno téma, jako třeba již zmíněné Švédsko, které podporuje nejvíce antropologické vědy - biologii, bioinformatiku, organickou chemii atp. V současnosti je možné ocenit velké vědecké projekty, které u nás v nejbližší době vzniknou či vznikají, ale investice v této oblasti by mohly být klidně násobně vysoké.

Zajímavé je, že se u nás stále velice málo investuje do neformálního vzdělávání, které je přitom pro ekonomiku přinejmenším stejně důležité. Přirozené pěstování vzdělanosti pomocí kurzů, aktivních knihoven, e-learningových portálů, to vše u nás stále chybí z důvodů nedostatků financí. Přitom při dobré nastavení může jít o efektivní nástroj na budování kvalifikované pracovní síly či sociální kapitálu. Jde o jeden z nejlepších nástrojů, které je možné v oblasti boje s nezaměstnaností použít.

Stát by tedy měl pečlivě zvážit, zda by se mu investice do vědy, výzkumu a vzdělávání nevyplatily více, než pouhé škrty. Jde totiž o typ investic, které se téměř jistě vrátí velice rychle a přitom mají dlouhodobě pozitivní vliv - sociální, ekonomický i kulturní. Bude zajímavé sledovat, jak se Petru Fialovi podaří tyto priority na postu poradce pana premiéra prosazovat. Myslím, že zde bude pro Českou republiku platit, že čím více, tím lépe.

Jistě bude třeba investovat v oblasti konkurenceschopnosti také do jiných oblastí, avšak zde je zřejmý základ, na kterém lze stavět a bez kterého je budování silnic nebo optických infrastruktur počítačových sítí sice záslužné, ale dlouhodobě ne zcela efektivní.