Ministr financí Miroslav Kalousek přišel v rámci úsporných opatření s návrhem sloučit Radu pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV) s ministerstvem kultury. Kalousek spočítal, že by ušetřil čtyřicet milionů korun, a to je prý tím podstatným důvodem k tomuto kroku. Návrh je součástí obsáhlého plánu úspor ve státním rozpočtu. Ministerstvo v něm vypočítává několik desítek státních fondů, ústavů, komisí či rad, na jejichž provozu by se daly ušetřit desítky milionů korun.

Kalousek plánuje "zjednodušením agend a odstraněním duplicit" ušetřit celkem devět miliard korun. Sloučení by se týkalo například i Ústavu pro studium totalitních režimů, pojala by ho údajně Akademie věd.

Podle předsedkyně Rady pro RTV Kateřiny Kalistové je návrh nebezpečný, protože hrozí, že bude Česko vyloučeno z platformy regulátorů televizního vysílání. Rada by ztratila nezávislost. Doslova řekla, cituji: "Hrozila by politicky motivovaná kontrola televizního a rozhlasového vysílání." Před něčím podobným varoval i mediální expert koaliční ODS Walter Bartoš, řekl: "Z nezávislého orgánu, který funguje, by byl v podstatě přílepek ministerstva kultury." S podobným plánem přišel už na podzim roku 2008 senátor ODS Jiří Oberfalzer. RRTV hodlal spojit s Českým telekomunikačním úřadem. Chtěl, aby vznikl jeden superregulační úřad, který by měl na starosti kmitočty i monitoring vysílání. K tomu nakonec nedošlo. Nicméně jeho návrh měl mnohem větší logiku než ten Kalouskův. Takže zřejmě, jak už to u nás bývá, projde spíše ten.

Jenže než se tak stane, je dobré se zamyslet nad podstatou, nikoli jen povrchem celé věci. Totiž pokud jde ministru financí o šetření, položme si otázku, na čem se ušetří, když se sloučí vysílací rada s ministerstvem. Odpověď je prostá: účtárna. Nebo aspoň její část, protože účetní povinnosti přejdou na účtárnu ministerskou, jíž tím ale přibydou agendy, a tím pádem se i ona rozroste. Je tedy otázka, zda ušetříme jednoho, či dva účetní. Jinak nic. Protože to bychom museli omezit či zrušit ony agendy samotné. Které to jsou?

Předně agenda licenční a programová. Ta se zabývá udělováním technických prostředků, tedy kmitočtů, jednotlivým provozovatelům, ať už soukromým či veřejnoprávním. Posuzuje programovou nabídku na trhu a snaží se udržet její vyváženost a pestrost. Tuto agendu by musel nutně i na ministerstvu provozovat příslušný odborný tým v obdobném počtu lidí. Zde neušetříme.

Druhá agenda je monitorovací a právní. Rada podle zákona monitoruje vysílání jednotlivých provozovatelů, zda je v souladu se všemi příslušnými zákony a jejich vlastními licenčními podmínkami, a případné porušení zákona či licenčních ustanovení sankcionuje. To není cenzura, nýbrž regulérní výkon povinnosti uložené správnímu orgánu, jímž Rada je. Pokud bychom chtěli ušetřit v tomto bodě, museli bychom se dohodnout na tom, že je vlastně jedno, co kdo vysílá, aťsi pornografii před Večerníčkem či propagaci fašismu v hlavních zprávách. Zrušíme monitoring a ušetříme. Kolik lidí? Pět či deset? Víc jistě ne. A vyváží tato úspora fakt, že se staneme jedinou zemí civilizovaného světa, kterou nezajímá, zda se elektronická média drží zákona?

Třetí agenda je politická. Ovšem ne tak, jak by si někdo mohl představovat. V radě pro vysílání se neřeší, nebo by aspoň nemělo řešit, postavení subjektů na české politické scéně. Rada má svou prozatím nezastupitelnou roli vůči evropskému kontextu, koordinuje svou činnost a inspiruje i lecjaká svá rozhodnutí precedenty z ciziny, která má leckde delší zkušenost s duálním vysíláním elektronických médií. Navíc z Evropské komise dostáváme tu a tam právní dokumenty k implementaci v našem právním prostředí, a ty, které se týkají vysílání, administruje právě vysílací rada. Tuto agendu zrušit rovněž nelze, leda bychom vystoupili z Evropské unie. Což o to, to by jistě bylo vyústění pro mnohé sympatické, ale v krátkodobém horizontu patrně nikoli úsporné. A o úspory panu ministrovi financí přece jde až v první řadě.

Neušetří ale ani tím, že odstřihne nějaké ty nemovitosti, v nichž takzvaně zbytečné úřady sídlí. Protože úředníci se svými agendami musí někde sídlit, takže by se pro ně zase hledal prostor. Pravda, třeba právě v případě vysílací Rady by se uvolnila část lukrativní budovy v centru Prahy. Tu rada sdílí se sídlem Konfederace politických vězňů České republiky. Političtí vězňové patrně dříve či později vymřou, ale budova bude stát dál. Je toto smyslem podobných úvah našeho strážce pokladu? Věřme, že nikoli.

V každém případě by měla státní administrativa přemýšlet o tom, kde skutečně ušetřit. Rušením institucí v dobrém případě ušetříme nějaký milion. Důkladnou kontrolou veřejných zakázek a zmenšením prostoru pro korupci ušetříme miliardy, možná desítky miliard. Tomu se v normální společnosti říká úspory. To, co provozuje ministr financí, je jen míchání hrušek s jablky.