Václav Klaus přišel do předem připraveného divadla, ve kterém měl být znemožněn v přímém přenosu sérií předem připravenou sérií otázek. Těžce cinknutá fraška se hrubě nepovedla, senátorům ČSSD se podařilo zastřelit kozla a ještě vlastního. Přesně podle anglického přísloví, že houf zajíců nedělá jednoho koně. Hlavním viníkem, jak by ne, je předsedkyně klubu Gajdůšková, která dala Václavu Klausovi tolik prostoru, že přesilovku v pohodě ustál.

Vina ovšem není na nebohé Valašce, ale na, s odpuštěním, hlouposti celé party kolem Paroubka i Švejnara. Zatímco lež nebo, řekněme, zjednodušená interpretace problému je v politice a její služce, angažované publicistice, jednou z pracovních metod, lhaní do vlastní kapsy znamená vždy skok na vlastní vidle. Pro úspěšnou debatu s Klausem platí jedna zásadní podmínka. Musím o věci vědět nejméně tolik, co on! Protože Klaus je velmi silný v logice svého vyjadřování, tedy i v kvalitě argumentace, je velmi obtížné v jeho řeči nalézt slabé místo a útokem proti tomuto místu pak jeho vyjádření vyvrátit. Mohu, samozřejmě, odmítnout jeho postuláty a představit konstrukci postavenou na postulátech vlastních. Pak ovšem musím být rétor a logik na úrovni Klause.

Socialističtí senátoři i Švejnar věřili, že lze Klause utlouci jednoduchou argumentací stylu transparentů na ekologistické demonstraci. Strategie debaty byla jasná. Ugrilovat Klause na tématech, v nichž je jeho názor odlišný od hlavního mediálního proudu a za něž mu je permanentně nasazována psí hlava. Naopak, z konformních názorů Jana Švejnara měla vyplynout aureola nadstranického nevadiče pro celou českou levici včetně té zelené a havlovské, a postavit Klausovy zastánce do pozice nechápavých podivínů.

Volba témat se ukázala být chybou. Názory presidenta na většinu otázek jsou dávno známy. V médiích jsou téměř vždy zplošťovány, případně posouvány, otevřením těchto témat získal Václav Klaus prostor tyto výklady korigovat. Pro přemýšlivé jistě poučné. Co se týče postojů zaťatých zastánců jedné či druhé strany, o ty přece nešlo! Představa vlastního hřiště s vlastním rozhodčím a mnohonásobnou přesilou vedla k tmou, že senátoři i Švejnar přípravu na debatu trestuhodně odflákli. Problém debaty byl v tom, že zatímco tazatelé, včetně nadějného kandidáta, byli schopni nejvýše bezmyšlenkovitě opakovat mediální mantry a plácali se ve frázích, Václav Klaus dostal prostor zdůraznit to, co říkal a psal stokrát. Sveřepé smeče senátorů se tak měnily v lehce čechrané míče nad síť.

I Karel Hvížďala cítil potřebu zdůraznit, že to, co u Švejnara nezasvěcenému připadalo jako bezobsažné klišé, bylo obratností při vyhýbání se odpovědím, které by snad mohly někoho naštvat. Není divu, že i těch několik momentů, kdy Jan Švejnar mohl projevit názor podepřený argumenty a převzít iniciativu, bylo beznadějně ztraceno.

Přestože senátní klub ČSSD promptně přijal usnesení, podle kterého vše dopadlo podle plánu, neošálil tím velkého předsedu. Jaký posun proti stavu před dvaceti měsíci! V té době byl Jiří Paroubek schopen stranickým usnesením opravit skutečnost a ještě tomu věřit! Když se uznal vítězem, tak jím byl a basta! Jaký posun, když dnes dokáže přiznat, že připravená fraška skončila fiaskem a po paroubkovsku vynucovat reparát, tentokrát s moderátorem, který na Klause nebude krátký!

Po takovém výkonu je snadné vyprovodit Jana Švejnara posměšným – kdybys mlčel, mohls být filosofem. Michiganský profesor je ovšem ve velké míře obětí svých poradců. Jednou věcí je nesplnitelný úkol stát se vtělením Antiklause - další parodie na kruciátu proti Velkému Satanovi. Druhou věcí je argumentační a marketingová strategie, kterou k tomu jeho štáb zvolil. Učitel ekonomie pendlující přes Atlantik z domova k zubařovi a zpátky, který se o politické reálie této země nikdy prakticky nezajímal, prostě nemůže mít osobní zkušenost a znalost, kterou by mohl tyto fatální chyby korigovat, a musí se spolehnout na spřátelený mozkový trust. Je samozřejmě zodpovědný za stav, kdy se z člověka s relativně konzistentními názory mění v názorového prostituta, jen aby alespoň teoreticky zůstala naděje na hlasy komunistů i lidovců, je zodpovědný za to, do čeho se dal uvrtat, ale v detailech je pouze papouškem názorů, které do něj byly vloženy.

Zásadním problémem je, že Švejnarovi spojenci vedou s Václavem Klausem osobní spor. Jak si Občan Havel stěžuje, byl k němu Václav Klaus při vší formální slušnosti velmi neslušný a urážel jej. Dokáži si představit jediný způsob, jak někoho ve vší slušnosti a formální korektnosti urazit. Tím, že neposlouchám dobré rady, neuznávám autoritu, chovám se podle vlastního přesvědčení a rozumu. Je to způsob, jakým lze urazit multikulti menšiny nebo útlocit mohamedánských fanatiků. Jedni uražení zapalují auta, druzí dotčení rovnou letadla, třetí přemění názorový spor v osobní nenávist a trauma.

Podobné emoce hárají i s druhou složkou švejnarovské koalice, paroubkovskou ČSSD.

Zaslepenost osobním sporem pak nutně vede k chybnému hodnocení situace, představě, že soukromou při je možno naočkovat většině národa a využít v politickém boji. Jiří Paroubek, jakkoli je pragmatický, chová se digitálně a v tuto chvíli necítí žádný možný politický obchod, za který by mohl svoje ponížení zneuznaného druhého vítěze voleb vyměnit. Naopak, společné neštěstí je tím, co jej s okruhem lidí kolem exprezidenta spojuje. Proto ani od něj nemůže přijít žádná rozumná korekce rozměru švejnarovského pochodu na Hradčana. Švejnar se tak ocitl na přídi lodi, která vede osobní, nikoli politický spor a podle toho vypadá její munice, ostřelované cíle i výsledky.

Konečným důsledkem této situace ve Švejnarově táboře je používání argumentů, které snad měly váhu v emoční atmosféře Velké Vánoční Televizní Revoluce. Dnes, v době klidnější, která více přeje rozumu a méně emocím, připomínají balónek s héliem. Protože veselá parta Švejnarových rádců je natolik zvyklá poslouchat jen sama sebe a vzájemně se ujišťovat o správnosti svého vidění světa, Švejnar z úst vypouští moudra, kterými poškozuje sám sebe.

Přesto však musím za jednu věc Jana Švejnara pochválit. Za to, že zveřejnil informace o kontaktech svého otce s StB. Souhlasím s tím, že děti nemohou za své rodiče a jeho osobní úroveň je přece jen jinde, než u Davida Ratha. Navíc, stal se touto informací nevydíratelný.