Okolo práce Bezpečnostní informační služby (BIS) to dlouhodobě vře. Veřejnost má o práci zpravodajských služeb leckdy zkreslené, až romantické představy. Realita je však šedivější a často má vlastní práce blíže ke kancelářské rutině než k legendárním vylomeninám a dobrodružstvím Jamese Bonda.

Připomeňme, že nyní má Česká republika tři zpravodajské služby, kterými jsou: Bezpečnostní informační služba (civilní kontrarozvědka), Úřad pro zahraniční styky a informace (civilní výzvědná služba) a Vojenské zpravodajství zahrnující rozvědnou i kontrašpionážní část.

Zejména BIS se dlouhodobě těší pozornosti prezidenta Zemana, který na ně nahlíží jako na „čučkaře“, premiéra, opozice a médií. Zatímco kupříkladu u dvou ostatních tajných služeb veřejnost ani netuší, kdo stojí v jejich čele, o „ne-generálu Koudelkovi“ slyšel asi každý.

Jako právník mám k současnému pojetí zpravodajských služeb důležitou systémovou výhradu.

Za důležitý legislativní defi -cit nutno pokládat, že jak Vojenské zpravodajství (VZ), tak BIS, mají své vlastní speciální zákony a naše civilní rozvědka se musí spokojit s pár paragrafy v generálním zákonu o zpravodajských službách. Zatímco tedy VZ a BIS mají relativně podrobnou právní úpravu, ve které jsou precizně stanoveny jejich práva a povinnosti, právní úprava české civilní rozvědky je nadále nedostatečná.

Čtenář si teď možná řekne: „No tak chybí nějaký zákon, to je toho, sójové latté levnější nebude.“ Nicméně ona zmíněná legislativní nedůslednost se zrcadlí v podivném institucionálním pojetí ÚZSI. Naše civilní rozvědka je dnes absolutně nelogicky podřazená resortu pro vnitřní záležitosti státu, tedy ministerstvu vnitra.

A naopak BIS, která operuje (kontrarozvědně) z povahy své činnosti ve vnitru naší republiky, vnitru podřízena není. Dává to smysl?

Samozřejmě tato disharmonie je důsledkem dějinných kompetenčních peripetií, kterými (nejen) civilní rozvědné služby v ČR prošly, nicméně dvacet osm let po vzniku našeho právního státu by si věc již zasloužila řádného a systémového vyřešení.

Zaprvé ÚZSI by konečně slušel vlastní zákon a hlavně by se stejně jako BIS měla stát samostatnou, relativně nezávislou složkou, nikoli „vazalem“ ministerstva vnitra.

A když už by ÚZSI jako zahraniční rozvědka měla být někomu funkčně podřízena, tak ministerstvu zahraničí.

V budoucnu by měla být zahájena i vážná diskuse, jestli by obě civilní služby (ÚZSI i BIS) neměly být z důvodu hospodárnosti a efektivnosti sloučeny, stejně jako je tomu u vojenských tajných služeb, do jednoho subjektu.

Za nepatřičné naopak nutno považovat dřívější návrhy na sloučení vojenské a civilních služeb. S tím, že by následně zůstalo pouze rozdvojení na vnitřní a vnější zpravodajskou činnost (rozvědka a kontrarozvědka). Povaha činnosti i seznam získávaných informací vojenské a civilní rozvědky i kontrarozvědky jsou značně odlišné. Pro pět ran do Jamese Bonda - „civily s vojáky“ možná protřepat, ale rozhodně nemíchat.

Autor je právník a VŠ učitel, kandidát č. 26 za ČSSD do PSP v JM kraji

Právo, 24.9.2021