Mezi politiky se šíří nebezpečná nákaza. Spočívá v pohlížení na svět výhradně skrze stranické brýle a boj, zejména občanských a sociálních demokratů. Doložit ji lze na příkladu výběru kandidátů do mediálních rad kontrolujících veřejnoprávní sdělovací prostředky. Ti by podle části zákonodárců měli dohlížet především na to, zda jsou ve vysílání partaje rovnoměrně zastoupeny a zda nedochází k diskriminaci některé z nich.

Dokonce se vrací do hry názor, že „vyváženost“ České televize, Českého rozhlasu a ČTK nejlépe v příslušných orgánech zajistí samotní politici. Proto jsou za jejich členy také navrhováni bývalí poslanci. Zdánlivě nezávislé osobnosti, nominované občanskými sdruženími, se prý neosvědčily: jsou neřízenými střelami. Naštěstí jiní vlivní politici již pozorně studují legislativu sousedního Německa a uvažují o namixování – třeba i početnějších - mediálních rad z reprezentantů jak stranické politiky (mohli by obsadit zhruba čtvrtinu až polovinu křesel), tak občanské společnosti (univerzit, církví, prestižních spolků).

Nezapomínejme, že veřejnost se nepohybuje jen v pravo-levé dimenzi, ale mnohem častěji užívá dělení na politiky (jedno jakého zabarvení) a nepolitiky. Toto vidění ovšem v úvodu diagnostikovaná choroba zatemňuje.

Další zastávkou politizace všedního života je chystaný Ústav pro studium totalitních režimů (původně Ústav paměti národa). Přesto (a nebo právě proto), že má být rejdištěm historiků, jeho špičky bude pravděpodobně volit Senát. Poslancům se to nelíbilo, pročež si vyvzdorovali alespoň kompetenci kolegům v horní komoře navrhovat kandidáty k výběru. Minulost tak získá politickou záštitu, ba interpretaci. Objektivita výstupů ústavu je tudíž předem zpochybněna.

Příště se parlament může rozhodnout, že je tím nejpovolanějším k volbě vedení Akademie věd, hodnostářů jednotlivých univerzit nebo biskupů. Bude to absurdní, avšak plně v započaté linii. Kde skončí? U pokladních v hypermarketech?

Obzvlášť pikantní je touha po politickém či státním dozoru ve vědeckých institucích nebo mediálních radách, jíž žhnou představitelé stran jindy okázale vzývajících „méně státu“. Opravdu: Ústav paměti národa je dítkem ODS a rovněž inherence do sdělovacích prostředků jsou zálibou pravice stejně jako levice. U těch, co bývají označováni za etatisty, to nepřekvapí. Leč jak to vysvětlí naši liberálové?

Již v devadesátých letech se stalo zvykem, že šéfové úřadů práce, školských úřadů a leckdy i policejních ředitelství museli vyzařovat patřičnou politickou orientaci, pakliže se rovnou nevyžadovala správná partajní legitimace. A když se občas na podobnou pozici dostal nestranický expert, mohl se vsadit, že ho nejbližší politická čistka smete. Mirek Topolánek dal tomuto střídání cynický název - noc dlouhých nožů. Do dneška stačila proběhnout na řadě ministerstev, ale už i v tajných službách, České obchodní inspekci a Czechinvestu. Ostatní organizace se mohou těšit.

Jenže podřizování si médií, ze zákona veřejnoprávních, a historických pracovišť je ještě ohavnější. Nevede „pouze“ k odměňování věrných a prosazování partikulárních zájmů, ale přímo k ovlivňování osudů lidí, toho, co mají vědět, co si mají pamatovat a co myslet. Nezbývá než věřit v samočistící mechanismy stran a na jejich imunitní systém, který by se měl s infekční nemocí „partaizace“ co nejrychleji vypořádat.