Své lídry a inspirace hledá levice všude v Evropě

Výměna na špičce ČSSD působí jen kosmeticky. Najděte pět rozdílů mezi trojicí Sobotka – Zaorálek – Chovanec a trojicí Zaorálek – Chovanec – Sobotka, ha ha. Ale nevymyká se tomu, co se děje ve velkých zemích Evropy. I tam má levice pocit marginalizace (v Německu), ba zániku (ve Francii), a hledá cesty k vyššímu zájmu voličů.

I slavná německá SPD – strana Willyho Brandta, Helmuta Schmidta či Gerharda Schrödera – těžko hledala lídra. Stal se jím Martin Schulz, neboť Frank-Walter Steinmeier se nechal zvolit do úřadu spolkového prezidenta a Sigmar Gabriel na to byl, řekněme, příliš „sobotkovský“. Leč známý levicový intelektuál Jakob Augstein klade otázku: má se Schulz inspirovat úspěchem Emmanuela Macrona ve Francii, nebo úspěchem Jeremyho Corbyna v Británii? Pro německé poměry mu vychází, že b je správně. Macron je sociální liberál a tíhne k sociálnímu liberalismu Angely Merkelové (Monsieur Merkel, ha ha). Chce-li se Schulz vůči kancléřce vymezit, tak nejlépe radikalismem Corbynova střihu.

Mohlo by to tak fungovat i u nás? Těžko říci. V roli Macrona není žádný socialista, nýbrž Andrej Babiš. Má sice daleko k sociálnímu liberalismu, ale právě on – tak jako Macron ve Francii – dokázal vyluxovat voličské hlasy pravici a teď hlavně socialistům. Pokud by to tedy u nás bylo jako v Německu podle Augsteinovy rady, pokud by se měl lídr levice inspirovat radikálním Corbynem, ne elitářským Macronem, pak by měl být lídrem ČSSD zřejmě Milan Chovanec – muž s pověstí ranaře, kovboje a milovníka střelných zbraní.

Podívejme se na některé z 12 lekcí, které z Corbynova úspěchu vyvodil sociolog Oliver Nachtwey. Levicová politika se obrací na většinu – dobrá politika je vždy populistická. Bezpečnost je levicové téma – nejenom sociální bezpečnost. Politika se neřídí žebříčky popularity, ale osobní věrohodností.

A teď si zkuste říci, kdo těmto bodům odpovídá nejlépe: Zaorálek, Chovanec, nebo Sobotka?

LN, 16.6.2017