Sociální demokracii čeká obměna tváří. Neměla by to podceňovat, vždyť její těžiště je z definice mezi lidmi na ulicích, v podnicích, občanských spolcích.

Je pravda, že dnes spousta jejích příznivců volí hlavně premiéra Sobotku a jím prosazovanou vládní politiku, ovšem pokud chce ČSSD přežít i v dobách, kdy Strakovu akademii vyklidí, musí mít solidní zázemí v regionech.

K němu patří především představitelé důvěryhodní, kompetentní, poctiví a pracovití. Jsou přitom místa, kde bychom je museli hledat s lupou.

Příležitost obměnit reprezentanty ve městech daly komunální volby. Již před nimi se ČSSD rozešla s ostravským primátorem Kajnarem, nyní bude muset zpytovat svědomí jeho brněnský kolega Onderka, o oranžových z radnic v Liberci či Ústí nad Labem ani nemluvě.

Senátní volby zase naznačily, na jaké typy kandidátů sázet při výběru osazenstva horní parlamentní komory. Specifickým případem je porážka místopředsedkyně ČSSD Aleny Gajdůškové na Zlínsku.

Ať už si myslíme, že soutěžila s přízrakem anebo legendou, je pravděpodobné, že podobně jako František Čuba by mohli mezi svými zvítězit Elvis Presley, Jurij Gagarin nebo královna Alžběta. Pan Čuba pak na adresu soupeřky suše poznamenal: „To se v životě stává, že se někdo nadře, a výsledek nemá.“

Alena Gajdůšková vskutku patřila k nejpracovitějším senátorkám a senátorům i k nejloajálnějším sociálním demokratům. Na Zlínsku do Čubova nástupu neměla konkurenci ani proto, že působila jako sympatická sousedka z vedlejší chalupy. Tento typ osobností dosud sociálním demokratům zajišťoval nejvíce přízně napříč republikou.

Jak si v deníku Právo všiml Jiří Pehe, ČSSD se stala stranou maloměsta a venkova. To ale není normální stav. Víc se očekává, že levice bude progresivní a o hlasy si bude říkat především ve velkoměstech. K tomu ovšem potřebuje také jinou kádrovou nabídku.

Jakkoliv Jiřího Dienstbiera pojí s Gajdůškovou politické spojenectví i osobní přátelství, právě on představuje osobnostní protipól. Se stranou se často hádá a po hlavě se vrhá do konfliktů. Tím k sobě přitahuje pozornost i těch, co nepatří k tvrdému jádru elektorátu ČSSD. Na Kladně Dienstbier zvítězil s přehledem.

Je pravda, že velmi viditelný je i Marcel Chládek, který však pohořel v Lounech. Jenže ministr školství nepoutá pozornost nošením kůže na trh, ale hyperaktivitou při vymýšlení „vychytávek“ v resortu a své sebeprezentaci. To ovšem může voliče unavovat.

Mnozí raději sáhnou po adeptovi, který sice nepředvádí psí kusy, ale je reprezentativní, názorově konzistentní a když se láme chleba, ví, na jakou stranu se postavit. Touto charakteristikou mířím k Milanu Štěchovi, který drtivě vyhrál na Pelhřimovsku.

Našli bychom i další senátory zvolené za sociální demokracii, za něž vypovídá životní příběh vše. V Ústí nad Orlicí léta kraluje Miroslav Antl, nápaditou akvizicí je lékař Jaroslav Malý v Hradci Králové.

Není tedy pravda, že by ČSSD neměla lidi, neuměla je vybírat nebo vhodně stavět do volebních klání. Problém je, že s třemi kroky vpřed dělá často Lidový dům zároveň pět kroků vzad.

Za zády politických celebrit si pak dělí moc politici méně solidní, zato znalí zákulisních čachrů. V komunálním prostředí to bylo nejlépe pozorovatelné po minulých pražských volbách, kde sociálním demokratům posloužil jako fíkový list Jiří Dienstbier.

Neprohra, jíž ČSSD nyní dosáhla, by ji měla motivovat především k pozornější práci s jedinci, kteří ji ztělesňují před lidmi.

Ze všeho nejdřív by s nimi měla probrat jejich pojetí etiky a morálky, pak je prozkoušet z programu a nakonec zjistit, zda jsou schopni a ochotni být v nepřetržitém kontaktu s voliči. Pak jí třeba přibudou mandáty komunální i senátní.

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus