Afghánská vojenská mise se dost možná na pořad jednání českého parlamentu vrátí dříve, než by bylo našim zákonodárcům milé. Americký ministr obrany Robert Gates by rád do Afghánistánu vyslal až třicet tisíc čerstvých vojáků, z toho čtrnáct tisíc co nejdřív. Zdejší nekritické nadšence vojenských dobrodružství USA však musela zchladit slova amerických zastupitelů zaznamenaná i naším tiskem.

Kongresman Jim McGovern chce dříve, než podpoří více sil do Afghánistánu, vidět strategii zahrnující plán odchodu. Jeho kolega John Tierney se pro změnu nechal slyšet, že „složitost v zemi narůstá a my se musíme ptát, jaký je cíl“. A poradce Bushovy ministryně zahraničí Condoleezzy Riceové David Kilcullen rovnou připomněl smutnou zkušenost z Vietnamu: „Eskalovali jsme, svrhli vůdce, pokusili se to dát do pořádku – a nesvedli jsme to, neměli jsme na to.“ Podobně v kuloárech hovoří i špičky Severoatlantické aliance, označující výsledek mezinárodního společenství v Afghánistánu za žalostný.

Nechci zde provádět hlubokou zahraničněpolitickou analýzu, na to je Střední východ tuze komplikovaný. Jisté je, že z oné řady zajíců, jež jsme začali v Afghánistánu chytat, zatím většina utíká. Kábulská vláda je slabá natolik, že sama vyjednává s hnutím Taliban, navíc nedisponuje nástroji k řešení rozkladu ekonomiky, stát je roztříštěný s kardinálním vlivem kmenových vůdců, lidská práva jsou v zemi přehlížena, životní úroveň obyvatelstva zůstává nízká, naopak produkce opia pod dozorem mezinárodních sil, jejichž autorita je přitom prachbídná, roste. Podrobněji lze zmapovat afghánskou situaci například v pracích dr.Slavomíra Horáka z Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, prezentovaných mimo jiné i na půdě Amerického centra v Praze.

Tím spíš mrzí plochá debata vedená o afghánské misi v českém parlamentu a hlavně v médiích. Pobyt našich vojáků byl prodloužen, takže nemusí být narychlo stahováni domů. Je to důvod k radosti, nebo snad smutku?

Koalice se zaštiťovala spojeneckými závazky v NATO. Ministr zahraničí Karel Schwarzenberg se pokusil vyhnout diskusi konstatováním, že „bezpečnostní závazky vůči spojencům by mělo být téma, které nepodléhá sporům mezi vládou a opozicí, ani vnitrostranickým potyčkám.“ A sdělovacími prostředky se prohnalo přesvědčování, že bychom měli loajálně vyhovět požadavku severoatlantických partnerů. Je patrně lepší se s aliancí mýlit, než mít proti ní pravdu.

Sociální demokracie se prý chová nezodpovědně a populisticky, když vznáší námitky. Vždyť ona byla tím, kdo za Zemanových a Špidlových dob na českou účast v afghánské misi kývl. Argument, že Česká republika tou dobou byla čerstvým a neohrabaným aliančním členem s minimální vůlí se vzpouzet, může být rozporován. To však neplatí o skutečnosti, že od počátku tisíciletí se situace v Afghánistánu diametrálně změnila, jinými slovy, že s velkolepými plány mezinárodního společenství to jde od desíti k pěti a tento trend v nepřehledném terénu středního Východu sotva zvrátí desetitisíce dalších vojáků. Jejich přísun by musel být řádově vyšší, ovšem i tak by byli v pozici myši, s níž si zahrává mazaný kocour.

Aby bylo jasno, nevolám po zradě našich partnerů. V Afghánistánu je jistě dost práce pro ozbrojence i příslušníky civilních rekonstrukčních týmů. Co jaksi v domácí rozpravě chybělo, bylo věcné zhodnocení dosavadních úspěchů či spíše neúspěchů mezinárodního společenství v Afghánistánu. Chvíli se zdálo, že tato témata nakousne sociálně demokratická opozice. Poté ale začala handlovat vojenské mise za poplatky ve zdravotnictví a člověk ztratil představu, o co jí jde a kam se poděla její principiálnost. Trvalo dlouho, než se měsíce obcházená ČSSD dočkala premiérovy žádosti o seriózní jednání. Jakmile přišla, odblokovala situaci a armádní mise včetně té afghánské prošly i hlasy čtyř opozičních poslanců.

Jinak to nejspíš nešlo. Doufejme ale, že zanedbaná diskuse se nakonec přece jen konat bude a přeroste až do struktur NATO, v nichž bychom stejně jako v Evropské unii neměli být pouhými přikyvovači, nýbrž sebevědomými předkladateli vlastních úvah a názorů. Třeba se tak stane dříve, než se opět nejpozději koncem roku ocitne česká koalice s opozicí v klinči.

Vysíláno 13.2.2009 na ČRo6