Kongresman Jim McGovern chce dříve, než podpoří více sil do Afghánistánu, vidět strategii zahrnující plán odchodu. Jeho kolega John Tierney se pro změnu nechal slyšet, že „složitost v zemi narůstá a my se musíme ptát, jaký je cíl“. A poradce Bushovy ministryně zahraničí Condoleezzy Riceové David Kilcullen rovnou připomněl smutnou zkušenost z Vietnamu: „Eskalovali jsme, svrhli vůdce, pokusili se to dát do pořádku – a nesvedli jsme to, neměli jsme na to.“ Podobně v kuloárech hovoří i špičky Severoatlantické aliance, označující výsledek mezinárodního společenství v Afghánistánu za žalostný.
Nechci zde provádět hlubokou zahraničněpolitickou analýzu, na to je Střední východ tuze komplikovaný. Jisté je, že z oné řady zajíců, jež jsme začali v Afghánistánu chytat, zatím většina utíká. Kábulská vláda je slabá natolik, že sama vyjednává s hnutím Taliban, navíc nedisponuje nástroji k řešení rozkladu ekonomiky, stát je roztříštěný s kardinálním vlivem kmenových vůdců, lidská práva jsou v zemi přehlížena, životní úroveň obyvatelstva zůstává nízká, naopak produkce opia pod dozorem mezinárodních sil, jejichž autorita je přitom prachbídná, roste. Podrobněji lze zmapovat afghánskou situaci například v pracích dr.Slavomíra Horáka z Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, prezentovaných mimo jiné i na půdě Amerického centra v Praze.
Tím spíš mrzí plochá debata vedená o afghánské misi v českém parlamentu a hlavně v médiích. Pobyt našich vojáků byl prodloužen, takže nemusí být narychlo stahováni domů. Je to důvod k radosti, nebo snad smutku?
Koalice se zaštiťovala spojeneckými závazky v NATO. Ministr zahraničí Karel Schwarzenberg se pokusil vyhnout diskusi konstatováním, že „bezpečnostní závazky vůči spojencům by mělo být téma, které nepodléhá sporům mezi vládou a opozicí, ani vnitrostranickým potyčkám.“ A sdělovacími prostředky se prohnalo přesvědčování, že bychom měli loajálně vyhovět požadavku severoatlantických partnerů. Je patrně lepší se s aliancí mýlit, než mít proti ní pravdu.
Sociální demokracie se prý chová nezodpovědně a populisticky, když vznáší námitky. Vždyť ona byla tím, kdo za Zemanových a Špidlových dob na českou účast v afghánské misi kývl. Argument, že Česká republika tou dobou byla čerstvým a neohrabaným aliančním členem s minimální vůlí se vzpouzet, může být rozporován. To však neplatí o skutečnosti, že od počátku tisíciletí se situace v Afghánistánu diametrálně změnila, jinými slovy, že s velkolepými plány mezinárodního společenství to jde od desíti k pěti a tento trend v nepřehledném terénu středního Východu sotva zvrátí desetitisíce dalších vojáků. Jejich přísun by musel být řádově vyšší, ovšem i tak by byli v pozici myši, s níž si zahrává mazaný kocour.
Aby bylo jasno, nevolám po zradě našich partnerů. V Afghánistánu je jistě dost práce pro ozbrojence i příslušníky civilních rekonstrukčních týmů. Co jaksi v domácí rozpravě chybělo, bylo věcné zhodnocení dosavadních úspěchů či spíše neúspěchů mezinárodního společenství v Afghánistánu. Chvíli se zdálo, že tato témata nakousne sociálně demokratická opozice. Poté ale začala handlovat vojenské mise za poplatky ve zdravotnictví a člověk ztratil představu, o co jí jde a kam se poděla její principiálnost. Trvalo dlouho, než se měsíce obcházená ČSSD dočkala premiérovy žádosti o seriózní jednání. Jakmile přišla, odblokovala situaci a armádní mise včetně té afghánské prošly i hlasy čtyř opozičních poslanců.
Jinak to nejspíš nešlo. Doufejme ale, že zanedbaná diskuse se nakonec přece jen konat bude a přeroste až do struktur NATO, v nichž bychom stejně jako v Evropské unii neměli být pouhými přikyvovači, nýbrž sebevědomými předkladateli vlastních úvah a názorů. Třeba se tak stane dříve, než se opět nejpozději koncem roku ocitne česká koalice s opozicí v klinči.
Vysíláno 13.2.2009 na ČRo6