Rozumím Petru Štěpánkovi a jeho rozčarování nad kroužkovacím běsněním, které proběhlo v letošních volbách. Rozčilovat se nad tím má cenu asi stejnou jako nad jinými kousky „blbého voliče“. Voliče totiž nejde vyměnit, alespoň ne v demokracii. Všeholid je zdrojem veškeré moci od doby, kdy k tomuto účelu přestal být využíván Pánbůh. Pak je tady ještě blbý volební systém a ještě blbější ústavní ochrana jednou zvolených lemplů. To nemusím dávat do uvozovek, s tím bude většina souhlasit. To taky nejde změnit. Většina zákonodárců zastává své posty právě proto, že jejich schopnostem vyhovují tato pravidla soutěže. Změnu lze čekat zhruba týden poté, co bude na břehu libovolného rybníka natočeno hekání kaprů usilovně páčících špunt ze dna.

Plně souhlasím, že recesistická akce „dej kroužky na poslední místa“ je stejně zodpovědné hlasování jako volit nejmenovanou političku, protože ta je teda má, oči černé! Bohužel, v den voleb je volič králem, i ten zabržděný. Neboli je to voličovo nezadatelné právo. Za chvíli budeme ve volbách komunálních a jejich hlasovací systém je ještě originálnější. Volič, který je přesvědčen o vhodnosti celé kandidátky, je touto volbou z preferenčního hlasování vyloučen. O personálním složení zastupitelstva rozhodují sportkaři, kteří rozdávají volební hlasy křížem.

V době, kdy se snižoval počet účinných preferenčních hlasů z 10% na 7 %, toto rozhodnutí jsem vítal. Desetiprocentní limit byl v praxi obtížně překročitelný, asi tak, jako je rozpustitelná sněmovna. Snížení ze 7 % na 5 % mi připadalo jako hazard, který může snadno přinést nahodilé výsledky. Odhad se potvrdil. Přesto si troufnu tvrdit, že za vykroužkování si mnozí zasloužilí mohou sami – a teď vůbec nemám na mysli konkrétní nespokojenost s celkovou situací.

Nejdříve je nutno říci, že jakékoli stranické primárky, ve kterých o něco důležitého jde, nejsou žádná férová ani čistá hra. O otevřené hře se nedá mluvit už vůbec. Ať jde o volby krajské nebo sněmovní, o složení kandidátek se rozhoduje především na úrovni krajské a rozhoduje o ní ta koalice jednotlivých okresních delegací, která má v tu chvíli většinu. Které dohody platily a které byly v jiném kuloáru přebity, se jejich účastníci dozvídají při sečtení hlasů, tedy pozdě. Kvalita jednotlivých kandidátů má svoje místo i tady. Zájem o celkově přitažlivou kandidátní listinu je společný. Zájem nejsilnější koalice o obsazení volitelných míst je ovšem prioritní. Kandidát s dobrou šancí u voličů pak je zhusta odsouzen k dělání stafáže, někdy dobrovolně, v případě vítězů okresních primárek tomu tak ovšem nebývá.

Preferenční hlasy dávají voliči možnost, aby se s mírou znalosti či odvahy či prostě jenom vkusu vyjádřil k jednotlivým osobám, které na kandidátku jemu milá politická strana postavila. Konkrétně v ODS vyvíjely stranické struktury, od krajských výše, volby od voleb stále silnější iniciativu, aby zabránily osobní kampani jednotlivých kandidátů, takové kampani, která by vedla či vybízela k udílení preferenčních hlasů tomu či onomu. Bylo to zdůvodněno tříštěním kampaně nebo matením voličů, pravým důvodem byla nechuť stranických struktur nechat prověřit svoje úradky soudem voliče. Z toho, že individuální kampaň fakticky chyběla i v ostatních stranách a například ve VV se za ni přímo vyhazovalo z kandidátky, lze usoudit, že jinde to nebylo lepší.

V těchto volbách se střetly tři základní faktory:

Obecně nálada voliče ke změně. Když už nebyl výběr mezi stranami, dát svůj názor na vědomí alespoň výběrem mezi politiky. Někdo tak činil zodpovědně, někdo švejkoval. Neuváženě snížený limit pro účinnost preferenčního hlasování, který onomu švejkování dal šanci mixovat s kandidátkami. A konečně bohorovnost koryfejů, kteří namísto cesty za voličem byli připraveni vzít u huby toho, kdo by se odvážil.

Do sněmovny se tak dostali, abych zůstal doma v Havlíčkově Brodě, jak starostka Jana Fischerová (ODS), která se svojí zkušeností na komunální i krajské úrovni rozhodně ostudu neudělá, tak primář gynekologie MUDr. Antonín (ČSSD), který je v politice absolutním nováčkem. Oba ze zadních, podpůrčích míst. Mimochodem, Jana Fischerová by překonala i starý, sedmiprocentní limit, pan primář s bídou přelezl oněch povinných pět procent.

Kroužkování bylo fenoménem právě uplynulých voleb. Pro novou sněmovnu bude téměř nemožné, aby limit pro preferenční hlasy zvedla. Hořká zkušenost přeskočených kádrů z „volitelných“ míst znamená, že v každých dalších volbách bude prostor k sebeprezentaci kandidátů a volební štáby budou hledat optimální spojení soukromé iniciativy s formátem kampaně. Pokud se k tomu připojí snaha poslanců být ve svých obvodech vidět a volič pochopí, že kroužek není zbraní jen v rukou Xeny Bojovnice, budou zajímavé personální kotrmelce přinášet každé volby. No a konečně sami tvůrci kandidátních listin budou při stranické rvačce o „volitelná místa“ více přihlížet tomu, co jim s takovou může udělat nespokojený král volebního dne. Ku prospěchu věci.