Mnozí dnes jásají nad tím, že pan prezident má v ruce bič na Paroubka a může ho vymést ze Strakovky.
Pak prý nechá vládnout Topolánkovu vládu bez toho, že by měla parlamentní důvěru. A bude zem dusit ve vlastní šťávě.
Autoři podobných úvah však prezidenta moc neznají. Z Václava Klause si lze možná dělat šprťouchlata jako z ješitného profesůrka, avšak nelze mu upřít státnickou ambici. Vzpomeňme například jeho postup v případě jmenování členů bankovní rady.
Prezident nepůjde do blamáže s vládou kulhající na obě nohy. Takovou ostudu ani sobě, ani zemi neudělá. Naopak bude tlačit na hledání stabilního řešení. Václav Klaus už takové řešení dvakrát nalezl. Jednou sám sestavil menšinovou vládu (1996), podruhé raději podepsal opoziční smlouvu (1998), aby vyčistil politické ovzduší.
V obou případech stabilizoval situaci. Jeho první řešení také nezhatila sociální demokracie, ale sarajevští atentátníci z vlastních řad. V druhém případě pevně dodržel slovo dané rivalovi Miloši Zemanovi.
Jestliže se dnes argumentuje průtahy Václava Klause při jmenování Davida Ratha, zapomíná se na to, že prezident Havel postupoval velmi podobně při jmenování jednoho místopředsedy vlády. Prezident prostě plní ústavní funkci, ale nepopírá sympatie či antipatie k tomu či onomu řešení. Není mechanický kladeč věnců.
A pokud se vzpomíná aféra s neochotou k odvolávání ministrů v koncovce Grossovy vlády, lze to znovu číst především jako odpor vůči nestabilnímu řešení a prodlužování jasné agónie. Když se ale Jiří Paroubek prokázal parlamentní podporou, jmenoval ho prezident předsedou vlády bez váhání. Vydat zemi permanentní krizi prostě není v Klausově stylu.
Příští dny ukážou, zdali dnešní ODS nejsou Klausovy boty stále příliš veliké. Václav Klaus by originální řešení jistě nalezl. Svůj první státnický krok ale musí nyní udělat Mirek Topolánek. Je toho vůbec schopen?

Právo, 8.6.2006

Autor, člen ČSSD, je místopředsedou vlády