Touto větičkou označil Václav Klaus st. v Právu misi šéfa českého Senátu na Tchaj-wan. Vystrčil je podle exprezidenta „nulka“ a jako takový neměl právo inspirovat se známou „berlínskou větou“ JFK.

Václav Klaus st. opět předvedl poněkud „rozdvojený“ postoj. Na jedné straně říká:

Osobně nic nemám proti Tchaj-wanu, přál bych jim, aby byli normální, samostatnou, všemi respektovanou zemí, tedy i Čínou.

Jedním dechem ale dodává:

Ale stavět zemičku, která má rozlohu o něco menší než Morava, proti jedné z největších světových velmocí, je dětinské.

V duchu této logiky můžeme označit za dětinské kde co. Ustavení Charty 77, varšavské povstání i rozhodnutí biblického Davida postavit se Goliášovi. Ve všech těchto případech se postavili „papírově“ slabší mocnému protivníkovi. Byla to klukovina, nebo projev odvahy a statečnosti? (Nutno ale zdůraznit, že Vystrčilova cesta neměla za cíl stavět se „proti“ někomu, „vymezovat“ se vůči někomu. Předchozími větami jsem jen reagoval na Klausovu myšlenku o stavění „zemičky“ Tchaj-wanu – Davida - proti „jedné ze světových velmocí“, ČLR – Goliášovi.)

Přesně to mocní diktátoři potřebují a v tom jim klausovský postoj jde na ruku. Aby se jich slabší báli, drželi „hubu a krok“, neboť jakýkoli odpor je dětinský. Hloupá a nezodpovědná klukovina. Je to tak správně, pane Klausi?

David neměl proti Goliášovi šanci, pokud poměříme fyzickou sílu (Klaus v rozhovoru pro Právo argumentuje, jak zmíněno výše, malou velikostí Tchaj-wanu proti obrovitosti ČLR). Přesto se jeho „klukovina“ proměnila v triumf. Inspirace i pro dnešek.

Opět musím zopakovat to, co jsem už nedávno v podobné souvislosti napsal. Kdo dehonestuje Vystrčilovu misi, dehonestuje současně jeho hostitele. Udělal to i Václav Klaus st. Pak ale jeho ujišťování, že proti Tchaj-wanu nic nemá a přeje mu to či ono dobré, vyznívá poněkud nedůvěryhodně. Hodnotit nenávistnými slovy upřímně míněný záměr hosta znamená, byť neúmyslně, stavět se s urážlivou přezíravostí k hostitelům.

A nejen to. Kdo kvůli cestě na Tchaj-wan uráží Miloše Vystrčila, uráží vlastně i památku Jaroslava Kubery a chová se neuctivě k paní Věře Kuberové.

Je příznačné, že toto si ti, kdo „proti Tchaj-wanu nic nemají“, ale současně plivou po jeho hostovi, neuvědomují.

Závěrem podivení nad jednou použitou formulací v Klausově rozhovoru pro Právo. Exprezident říká:

Jen bych připomněl, že jsem to byl já ve funkci předsedy vlády, kdo navázal vztahy s postkomunistickou Čínou...

Čína, rozuměj ČLR, že je postkomunistická země? Režim totálně ovládaný komunistickou stranou? Tomu je opravdu těžké porozumět. Možná se tím ale ledacos vysvětluje. Postkomunistická země přece nemůže porušovat lidská práva svých občanů, pronásledovat a věznit jinak smýšlející, šikanovat a věznit křesťany a působit tolik zla lidem, kteří mají tu smůlu, že žijí na jejím teritoriu.

Je to tak prosté. Stačí rudou diktaturu označit jako postkomunistický stát – a máme po starostech o lidská práva v jednom koutě světa. Ale vážně: čím méně osobnosti typu VK zajímá zlo páchané pekingským rudým režimem, o to ochotněji pak označují podporu tchajwanské demokracii jako klukovinu.

Smutné zjištění.

P.S. Zopakoval by VK svá slova o klukovině, kdyby Jaroslav Kubera předčasně neodešel a sám podle původního plánu vedl delegaci na Tchaj-wan?