Autor píše: „Konečně by se opět pozvedli komunisté, kteří budou tvrdit a to podle pravdy (zcela výjimečně), že oni byli hlavními bojovníky proti nacismu a že východní národy položily nejvíce obětí na jeho porážku.“. Pro české komunisty, kteří plně podléhali své Internacionále, tedy Moskvě (nedlouho po svém založení plně akceptovali zahraniční diktát a zcela rezignovali na jakoukoli autonomii), byli hitlerovští vojáci jen „německými dělníky v uniformách“ a Gottwaldova komunistická strana aktivně vystupovala proti jakémukoli vyzbrojování Československé republiky, které interpretovala jako chuť Československa hitlerovské Německo ohrozit. Toto chování bylo plně v intencích dlouhodobé moskevské politiky a následně Ribbentrop-Molotovova paktu. Poválečná komunistická propaganda se nesnažila o nic menšího, než o vymazání všeho výše zmíněného z lidských pamětí. Přesto se naštěstí informace, že komunisté byli jedněmi z hlavních Hitlerových spojenců, zachovala. Společně rozpoutali válku a jen proto, že „zločinci se mohou spřáhnout, ale ne spřátelit“ (Goya), vyústilo rudohnědé souručenství v bratrovražedný boj. Jak velké musí být autorovo zatmění, aby byl ochoten přiznat komunistům pravdivost této jejich propagandy?

Autor se obsáhle rozepisuje, kdo všechno by po kom všem mohl chtít jaké válečné reparace. To je ovšem zcela irelevantní. Ale když už to autor zmínil: SSSR válku rozpoutal, tak jaképak reparace. Měl by je samozřejmě spíše platit – např. nějaký podíl za tu Varšavu, před kterou Rudá armáda záměrně vyčkala, až nacisté utopí v krvi povstání (důvodem bylo, že toto povstání nebylo vedeno komunisty), nebo za Katyň... Navíc si Kreml tak nějak „dočasně pronajal“ část Německa a udělal z něj svoji gubernii, ostatně jako z téměř všech ostatních zemí, které obsadil, dále bychom mohli připočíst např. kus Polska či Zakarpatskou Ukrajinu. Nicméně, opakuji, míchat dohromady válečné reparace s krádežemi, kterými byli postiženi konkrétní nevinní lidé, je naprosto neopodstatněné – může to mít jediný smysl: vyvolat strach. Kdo však má čisté svědomí, nemusí se spravedlnosti obávat. Oblíbený vtip říká, že při rozhovoru mezi americkou a sovětskou delegací padla otázka od Američanů týkající se dodržování lidských práv. Sovětská odpověď měla znít: „A vy zase mlátíte černochy!“. Tak argumentuje i autor: my jsme sice udělali genocidní čistku, ale podívejte se, co dělali jiní! Jen člověk morálně zcela nevidomý může trvat na tom, že bylo správné vyhnat bezmála 3 miliony nevinných lidí z jejich obydlí a ukrást jim všechen majetek. Je třeba se ptát obhájců vyhnání, čím byl vinen každý jeden z těch lidí, čím jeho děti. Ne, tohle nemá být nějaký falešný patos – je to jen reakce na typ „myšlení“, pro který je v tomto kontextu důležitá jen jedena jediná informace: byli to Němci! Pokud jsme však ochotni sundat si alespoň na okamžik nacionalistické brýle, pak vidíme člověka a v takovém případě si přece zaslouží měřit stejným metrem sudetský Němec i Čech či Slovák. Potom nejen členové KSČ, ale i všichni ostatní, kteří se totalitě aktivně nepostavili a jen tak přežívali v davu, by si podle logiky, která byla uplatněna u sudetských Nemců, za své jednání po roce 1948 také zasloužili vyhnání a konfiskaci – Václava Klause v to počítaje. A to je přece naprosto absurdní!

Hlavní poselství autorova článku spočívá ve sdělení, že Václav Klaus je „poslední odpovědný“. Nevím, zda poslední (skoro bych si troufnul říct, že určitě ne), ale odpovědný nepochybně je. Otázkou však zatím zůstává, vůči komu svoji odpovědnost cítí. Pokud by jeho odpovědnost byla orientována na zemi, na jejíž Ústavu přísahal, nemohl by se opakovaně k této Ústavě chovat tak přezíravě, nemohl by (jako první!) přirovnat pár set příslušníků US armády (obslužného personálu zamýšlené radarové stanice...) k sovětské okupaci, nemohl by se (ještě jako premiér) stavět proti snížení naší energetické závislosti na Moskvě (v roce 1996 hlasoval v klíčovém okamžiku proti „norskému plynu“)... atd. Václav Klaus tedy explicitně zaujal posici vůdce „obránců našeho pohraničí“. Autor v tom shledává odpovědnost. Jak je patrné, autor i Václav Klaus se domnívají, že odstraněním zjevné nespravedlnosti, které jsme se dopustili, by byl náš stát ohrožen. Kdyby to měla být pravda, byl by to velmi pochybný stát – a náš stát jistě pochybný není. Proto se dá s jistotou říct, že nastolení spravedlnosti náš stát naopak upevní a Václav Klaus koná navýsost neodpovědně. Jeho jednání je o to méně odpovědné, že rozdmýchává ve společnosti antiněmecké nálady jen proto, aby si sám „zachoval tvář“. Ostuda nás všech, která se s tím váže, je příliš velkou cenou za toto divadlo jednoho herce. Letos už je to ostuda třetí (po vyslovení nedůvěry vládě během předsednictví EU a po nehorázné kritice Ústavního soudu – jeho verdiktu stran rozpuštění Poslanecké sněmovny). „Podle plodů poznáte je.“ Kdyby měla u nás destabilizace v poslední době jméno, jmenovala by se Václav Klaus. Tomu říká autor odpovědnost vůči vlastní zemi? Qui bono?

13. října 2009

www.konzervativnistrana.cz