V této úvaze bych rád navázal na polemiku pana Tomáše Vodvářky s názvem Moudrosti sluší skromnost a pokora, která se týká rozhovoru Václav Klause, který byl uveřejněn pod názvem Nebyl jsem diktátor, jen premiér.I já si dovolím čtenáře požádat o nahlédnutí do toho článku.

Nicméně velká část kritiky pana Vodvářky se týká toho, že Václav Klaus dnes na současných politických stranách nenechává „nitku suchou“. Hovoří o nich, jak i Vodvářka zdůrazňuje, jako „naprosto vyprahlé, vyčpělé, ideově chuďoučké a názorově nepřesvědčivé politické strany současnosti a nevidí žádnou naději na změnu“. V kontrastu s tímto Klausovým názorem na současnou politiku jej pak Vodvářka kritizuje i za jeho postoj k politice, kterou zastával na počátku politické a ekonomické transformace. Nelíbí se mu, že exprezident hájí tuto politiku jako „bezchybnou“. Na závěr polemiky pak Vodvářka zdůvodňuje svou kritiku archetypem „moudrého starce“, kterým Klaus kvůli svému egu není a nebude.

Začnu vlastně morálním hodnocením prvního českého premiéra po rozpadu Československa v roce 1992. Aby se člověk stal „moudrým starcem“, musí projít dlouhou a, jak i Vodvářka píše, „trnitou“ cestou. Nicméně, moudří starci se obvykle v mládí nezapojují aktivně do politiky, snad jen jako „myslitelé“, kteří „nadhazují“ problémy, které pak politici tu úspěšně, tu méně úspěšně řeší. Moudrým starcem se nikdy nemůže stát člověk s vyhraněnými názory. Řada moudrých lidí se ani nemohla v mládí do špíny reálné politiky zapojit právě u vědomí toho, jak je politika špinavá. Krásným příkladem současnosti je situace v USA, kde „moudří starci“ kritizují Donalda Trumpa jako „zrádce americké demokracie“. Mimochodem, není náhodou největší zradou americké demokracie právě hon na Trumpa?

Na rozdíl od Vodvářky se domnívám, že po roce 1990 byly k dispozici pouze dvě varianty transformace ekonomiky a politiky. První reprezentoval Klaus („rychlá“ varianta - kritiky také označovaná jako „šoková“!)) a druhou Valtr Komárek („gradualistická“ varianta). Kritika „rychlé“ varianty se často opírá o „předběhnutí“ vývoje ekonomiky právnímu pojetí státu – občas se označuje jako „zhasnutí“. Díky tomu si tak k majetku přišli podvodníci a spekulanti. A protože v devadesátých letech začal svou kariéru úspěšného podnikatele i dnešní premiér, je často kritiky Babiše naznačováno, že jeho miliardářská současnost má počátky ve „zhasnutí“ na počátku let devadesátých.

Z takzvané „rychlé“ varianty, která vyhrála ve volbách roku 1992 v české části Československa, se pak stejně vyklubal mnohaletý proces, a to i díky kuponové privatizaci. Mimochodem, většina DIKů, jak se nám, majitelům kuponové knížky za tisícikorunu, přezdívalo, si skutečně přišla na desetinásobek, což bylo krédo největšího podvodníka kuponové privatizace Viktora Koženého. Nicméně, Klausem naordinovaná léčba převedla během několika let majetek státu do privátních rukou a státu zůstaly jen „drobty“. Díky Klausovi je dnes česká ekonomika založena na privátním vlastnictví výroby se všemi klady a zápory. Pokud bychom snad kdysi ve volbách podpořili „gradualistickou“ metodu privatizace, dodnes jsme mohli mít většinu majetku v akciových společnostech vlastněných či spoluvlastněných státem. A opět, se všemi pozitivy a negativy.

Pokud tedy Klaus současnosti tvrdí, že by i s ohledem na pozdější privatizační problémy postupoval na počátku transformace stejně, není to žádná „stařecká zaslepenost“, ale jenom demonstrace jeho přesvědčení, že se na počátku transformace postupovalo tak, jak umožnil výsledek voleb v roce 1992. Pokud by snad někdo očekával, že si Klaus bude dnes sypat popel na hlavu a omlouvat se – což je dnes mimochodem velmi v západní politice v módě -, musí být zklamán. Osobně se domnívám, že Václav Klaus byl mužem na svém místě v době, kdy jsme měli jen velmi matné představy o tom, jak funguje takzvaný kapitalismus.

Na závěr se zmíním o Klausově kritice dnešních politických stran a hnutí. Je jistě pravdou, jak píše Tomáš Vodvářka, že politický vývoj má svou dynamiku a dnešní doba logicky má jiné priority, než jaké měla doba před třiceti lety. Nicméně současné politické priority takzvaného Západu, které spočívají v teorii záchrany klimatu na Zemi, relativizaci ilegální migrace progresivními (levicovými) médii, sociální spravedlnosti (bez ohledu na výkon!), to jsou jen špičky ledovce hluboké politické diskrepance mezi „vládnoucími elitami“ a zbytkem společnosti. Když se jakoby náhodou podaří, že uspěje politik, který se prioritám elit postaví (případ Trump), je systematicky mediálně dehonestován a vytlačován na okraj společnosti jako „buřič“ a „pučista“.

Česká politika je pak jen případem, jak se priority společenských elit realizují v Česku. Místo tradiční levice komunistické a sociálně demokratické se do popředí tlačí levice pirátská pro nastupující mladou generaci. Místo tradiční pravice, reprezentované kdysi silnou ODS, vzniká podivný konglomerát Trojkoalice, jejíž jedinou jasnou stránkou je absolutní nejasnost programu. Vše je samozřejmě podmíněno i představiteli stran. Jan Hamáček za ČSSD či Petr Fiala za ODS, to jsou lidé bez charismatu, kteří jen udržují zdání moderní levicové či pravicové politiky. Markéta Pekarová Adamová je pak levičákem v údajně pravicové TOP 09. A české politice dominuje efekt „Antibabiš“, kdy každý opoziční „demokratický“ politik považuje za nutné se od současného premiéra i od současného prezidenta jasně distancovat. Vše je navíc opepřeno současnou virovou pandemií, resp. způsoby jejího (ne)řešení.

Závěrem je tedy dle mého soudu zřejmé, že osobnost Václava Klause je poznamenána tím, že je a byl založením egoista, chcete-li egocentrik, který na sebe rád vzal odpovědnost za českou politickou a ekonomickou transformaci po roce 1990. Dokázal ve své době přesvědčit naprostou většinu členů tehdejšího Občanského fóra, že je nutné založit stranu pro ekonomickou transformaci, a tou se stala ODS. Klaus nikdy nebude „moudrým starcem“ dle Jungova archetypu. A nebude, protože nikdy ani nebyl, skromný a pokorný. Kdyby takový byl, nestal by se českým premiérem.