PAN MACHÁLEK: Záhada prezidentů?
Řekl jsem, že jsem ho už čekal jako na trní, protože – právě dnes, kdy k nám přijel na návštěvu prezident Bush, jsem zvědav na to, jak pan Machálek hodnotí jeho dosavadní činnost. Já sám jsem jím byl zpočátku takřka nadšen, jenže teď se ukázalo, že je to vlastně státník dosti neúspěšný. – Můj přítel odpověděl, že by při hodnocení současného amerického prezidenta nebyl tak přísný. Není snad od věci hodnotit jednání Ameriky z hlediska Evropy. Nevím, zda by se náš premiér dopracoval bez Spojených států k důležitému závěru, který se odvážil říci české veřejnosti, že totiž Evropě chybí odvaha (po našem: že se chová zbaběle). I když mají Spojené státy velké starosti, jak dál v Iráku, a jejich dosavadní postup nepochybně nebyl prost vážných chyb, přechází se většinou při hodnocení Bushovy činnosti, že Bush jako nejvyšší činitel supervelmoci projevil nebývalou odvahu a že v tomto smyslu zůstane jeho jednání zachováno i v historické paměti. V době, kdy se islamisté snaží destruovat všechno, co i jen vzdáleně pochází z evropské (křesťansko-judaistické) tradice a kdy z Kremlu na výstrahu létají nejnověji konstruované rakety, je státnická odvaha neocenitelnou hodnotou.(Ostatně nikdo neví, jak by se události vyvíjely, nebýt amerického útoku na Irák). Lidé v demokratických státech mají odjakživa sklon „mírové“ jednání idealizovat.
– Připomněl jsem, že ovšem „mírové“ jednání nevede k tomu, čeho se válečníci nedokážou vyvarovat, to znamenám k ohromnému množství obětí. S tím můj kolega nesouhlasil. – Hodně se dnes, zbytečně, připomíná situace před druhou světovou válkou. Zbytečně, protože ti, kteří by si z tehdejší předehře celosvětové tragédie měli vzít poučení, jako by si naschvál zacpali uši a překryli oči. Tak jen stručně: kdyby tehdy demokratické státy včas vystoupily proti totalitním systémům (Německo, Japonsko), předešlo by se druhé světové válce.
Nezbývá však než připustit, že i Spojené státy mají – v důsledku jednání svého prezidenta – značný podíl na událostech, která po celá desetiletí ovlivnila mezinárodní situaci v neprospěch západních mocností. Jde o mírové úsilí (a svým způsobem i o appeasement) starého válečníka Eisenhowera. Chruščov se rozhodl využít šance, kterou mu v roce 1952 poskytl převrat v Egyptě a nastolení nového prezidenta, Násira, a začal zasílat do Egypta značné zásilky zbraní. Ze složité spleti události roku 1956 vyčnívá jako maják to, že Egypt zestátnil Suezský průplav (až dosud byl pod britskou a francouzskou správou), že vliv evropských velmocí zeslábl (kromě jiného sovětskou nabídkou pomoci Egyptu při stavbě asuánské přehrady), a že události se vyvíjely v prospěch arabsky nacionalistického a socialistického Egypta zejména v důsledku amerického odporu proti jakémukoli vojenskému zásahu evropských mocností proti Násirovi. Těžko popřít, že ze strany Ameriky šlo o jistý druh appeasementu. Anglie a Francie tehdy s pomocí Izraele poměrně amatérsky zaútočily na Egypt, ale nemohly se obejít bez amerického souhlasu a bez americké spolupráce. Obojí nezískaly. Jejich politika v roce 1956 byla značně nedokonalá. Odnesly si z války porážku, ale nesmíme zapomenout, že to bylo mimo jiné proto, že Eisenhower trval na politice appeasementu. Výsledek: Anglie a Francie přestaly být světovými mocnostmi a Izrael přišel o území, které v suezské krizi získal. Na druhé straně se Sovětský svaz vklínil do arabského světa. Zisky arabské nacionalistické levice v arabském světě by nikdy nemohly být tak velké, kdyby nebylo tohoto zakolísání americké politiky. Samozřejmě, ani Eisenhower to tehdy neměl lehké, byla studená válka a Amerika se musela vyrovnat s tím, že Sovětský svaz útočil i na Blízkém východě. To neznamená, že bychom si o to méně měli vážit odvahy dnešního amerického prezidenta.
– Odpověděl jsem, že si nemohu pomoci, že však přesto, co pan Machálek vykládal i s jistým historickým exkurzem, mě příliš nepřesvědčuje o úspěšnosti politiky amerického prezidenta. Vždyť jen srovnejme, oč obratněji si počínal Putin. – Nevím, pane kolego, jak to můžete srovnávat, takřka se rozčilil pan Machálek. Amerika byla vítězem studené války, kdežto sovětské impérium se rozpadlo. Ale z tradice ruského carství vyplývá, že Rusko nezůstane příliš pozadu za ostatními mocnostmi. Z celkové frustrace ruských institucí a ruského obyvatelstva musela centrální moc (Kreml) Rusko vyvést. To dělá s úspěchem Putin a přitom se opírá o velké zdroje nafty. Dělá to zvýšením bědné životní úrovně a rychlým omezováním demokracie, jejíž počátky vznikaly hned po rozpadu Sovětského svazu. Putinovým dílem je mimo jiné to, že se nesnažil obnovit zkrachovanou sovětsko-marxistickou ideologii. Prostě zlikvidoval opozici a vrací se k tak známé tradici: k tradici samoděržaví. Během několika málo let se Rusko může stát nebezpečnou velmocí, a to hlavně proto, že autoritativní režimy útočí proti demokracii tím, že se spojují. Tak to je Putinova úspěšnost.
V jednom internetovém časopisu jsem četl článek o tom „proč jsme přišli o Rusko“. To je hrozné, dívají-li se u nás lidé na svobodu, kterou máme hlavně proto, „že jsme přišli o Rusko“. Jen abychom Rusko zase „nezískali“; doufejme, že Evropa se vzpamatuje.
Ale abychom se vrátili k našemu tématu: Úspěšnost George Bushe vidím v tom, že se nebál a nebojí bojovat proti silám, které ohrožují naši civilizaci; Putinovu úspěšnost lze snadno vidět v tom, jak rychle obnovuje tradici carismu, a to i s jejími špatnými stránkami.
Autor je historik a publicista
