Neviditelný pes
První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996JUSTICE: Kartáč pro ministra
Způsob, jakým s ním Marie Benešová jednala v OVM v neděli 15. května 2011, mě proto nesmírně překvapil. Na jeho vysvětlení, proč váhá s odvoláním pražského vrchního státního zástupce Vlastimila Rampuly, které navrhl nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman, odpověděla způsobem, který nejlépe vystihuje slovo „kartáč“. Nezachránila ho ani servilita, s kterou ji soustavně oslovoval „paní doktorko“, ač jí tento titul nepřísluší.
Poprvé za dlouhou dobu, po kterou s nelibostí sleduji její veřejné vystupování, jsem se s jejím názorem ztotožnil. Měla pravdu úplně ve všem: nelze na jedné straně požadovat po nejvyšším státním zástupci, aby splnil očekávání do něj vkládaná, a současně mu bránit v provedení nezbytných personálních změn, které řádně odůvodnil. Určitě si nikdo nepředstavuje nezávislost nejvyššího státního zástupce v takové podobě, do jaké ji deformuje Jiří Pospíšil.
Marii Benešovou podpořil poněkud střídmějším způsobem také Václav Láska, advokát s minulostí policejního vyšetřovatele a později šéfa české pobočky Transparency International.
Pan ministr se bránil odkazem na smutný osud svého rozhodnutí z r. 2007 a 2008 o odvolání vrchního státního zástupce v Olomouci Ivo Ištvána a krajského státního zástupce v Ústí n.L. Jana Jakovce. V této věci ho totiž stihla zdrcující porážka. Oba postižení se proti jeho rozhodnutí vzepřeli soudními žalobami a soudy jim na přelomu r. 2010 a 2011 vyhověly.
Pro ministra je tato záležitost skutečně velmi nepříjemná. Místa odvolaných státních zástupců samozřejmě obsadil a pro odvolání jejich nástupců nejsou zákonné důvody. Hrozil vznik státnězástupcovského dvojvládí, což je stav, který zákon o státním zastupitelství nezná.
Olomoucká vrchní státní zástupkyně Milena Hojovcová v dané situaci na svůj úřad resignovala, a to dle Jiřího Pospíšila dobrovolně. Doslova vytrhla nadřízeným trn z paty, za což byla z vděčnosti degradována do postavení řadové státní zástupkyně na nejnižším stupni státního zastupitelství, v úřadě, v kterém před mnoha lety začínala a později jej vedla. O míře dobrovolnosti jejího rozhodnutí vypovídá skutečnost, že po podpisu resignačního aktu musela vyhledat pomoc lékaře.
Šéf severočeských žalobců Jiří Křivanec ale nepovažoval za nutné ministrovi vyhovět podobným způsobem, takže dnes skutečně působí v Ústí n.L. dva krajští státní zástupci vedle sebe. Máme opět v něčem světový primát.
Váháním s vyhověním návrhu Pavla Zemana na odvolání Vlastimila Rampuly Jiří Pospíšil přímo podkopává jeho autoritu a vymezuje meze jeho nezávislosti patrně podstatně jinak než v době, kdy ho pro přijetí jmenování získával.
Zejména ale výkladem důvodů svého stanoviska projevil hlubokou skepsi ve věci vypočitatelnosti soudního rozhodování a ve věci způsobilosti ministerstva provést úspěšně správní řízení o odvolání vedoucího státního zástupce. Česká televize shrnula pro rychlé zprávy jeho výklad o této nepříjemnosti tak, že „na odvolání vrchního státního zástupce není zákon“.
Takovou skepsi by ministr spravedlnosti v žádném případě neměl projevit. Záludnost našich soudů není tak velká, aby se skutečně muselo počítat s tím, že řádně odůvodněné a v souladu se zákonem provedené rozhodnutí ministra u nich neobstojí. A nejsou-li právníci ministerstva způsobilí zvládnout přípravu odvolání takovým způsobem, aby ministrovo rozhodnutí obstálo při soudním přezkumu, je na místě otázka, jaká je jejich úroveň a za co je vlastně stát platí.
Ve skutečnosti je všecko jinak. Jiří Pospíšil si nedovede přiznat, že porážku si přivodil sám nedostatečností způsobu, jakým záměr na odvolání obou státních zástupců provedl.
Především patrně podcenil protivníky, kteří se mu odbornou vyspělostí přinejmenším vyrovnají a profesními zkušenostmi nad ním mají výraznou převahu, takže spor s nimi nemohl být procházkou růžovou zahradou. Možná nepočítal s tím, že se mu vzepřou, ale nesprávný odhad je jeho chybou. Jak je dále zřejmé z odůvodnění správních rozsudků, zásadního pochybení se zejména dopustil tím, že rozhodnutí nedokázal odůvodnit přiměřeně požadavkům zákona, a nakonec ani při soudním projednávání nedokázal čelit argumentaci svých odpůrců.
Nejvýraznější to je v případě sporu s olomouckým vrchním státním zástupcem Ivo Ištvánem. Návrh nejvyšší státní zástupkyně na jeho odvolání obdržel dne 1.11.2007, rozhodnutí vydal již následující den. Prověřením důvodnosti návrhu se zjevně vážně nezabýval, ač měl, s napadeným o věci nejednal.
Podle rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 9Ca 427/2007 - 150-157 z 22.12.2010 Ivo Ištván napadl jeho rozhodnutí následujícími námitkami:
1. Došlo k podstatnému porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mělo za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé.
2. Nebyly naplněny zákonem o státním zastupitelství stanovené důvody pro odvolání žalobce (pozn.: Ivo Ištvána) z funkce vrchního státního zástupce a napadené rozhodnutí tudíž vybočilo ze zákonných mezí, čímž byla porušena práva žalobce.
3. Důvody pro odvolání žalobce z funkce vrchního státního zástupce specifikované v napadeném rozhodnutí jsou natolik nekonkrétní a nepřesné, že zakládají nepřezkoumatelnost tohoto rozhodnutí, spočívající zejména v nedostatcích důvodů rozhodnutí, když kvůli těmto nedostatkům nelze posoudit, zda byly či nebyly naplněny zákonem stanovené důvody pro odvolání žalobce z funkce.
4. Důvody pro odvolání uváděné v napadeném rozhodnutí neexistují, protože se neopírají o řádně zjištěný skutkový stav; napadené rozhodnutí je tak projevem libovůle a nikoli realizací zákonem stanovené pravomoci v zákonných mezích.
Soud po přezkoumání okolností odvolání ministrovo rozhodnutí č.j.: 166/2007-PERS-
SZ/2 zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení s poučením, že má právo podat proti rozsudku kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu ČR.
Jako perličku uvádím, že bývalá nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká vypověděla jako svědkyně před soudem, že nezná důvod, pro který Jiří Pospíšil olomouckého vrchního státního zástupce odvolal. Na první pohled se zdá, že je rozpor mezi její výpovědí a skutečností, že 1.11.2007 Jiřímu Pospíšilovi navrhla Ištvánovo odvolání. Vysvětlila jej tak, že pan ministr ji neinformoval, jak s jejím návrhem naložil.
Je zřejmé, že soud přímo nepřikázal ministrovi spravedlnosti, aby Ivo Ištvána znova ustanovil vrchním státním zástupcem v Olomouci. Ve skutečnosti mu nechal možnost pokračovat ve správním řízení o jeho odvolání, rozhodnutí řádně odůvodnit a vydat znova, nebo podat kasační stížnost. Zřejmě s vědomím, že odůvodnění rozhodnutí o odvolání bylo neopodstatněné, Jiří Pospíšil zvolil třetí možnost: Ivo Ištvána vrátil na jeho původní místo. Tím ovšem přiznal, že v r. 2007 jednal z věcného hlediska nesprávně, z právního hlediska nezákonně.
Podobně probíhalo jednání o odvolání Jana Jakovce a následná náprava soudním řízením.
V případě Ivo Ištvána neměl asi Jiří Pospíšil již od začátku jinou možnost než provést jeho odvolání popsaným špatným a nezákonným způsobem. Přinejmenším část odborné veřejnosti si myslí, že vytýkané závady v práci Ivo Ištvána ve skutečnosti neexistovaly a jediným důvodem jeho odvolání byl jeho nesouhlas s protiprávním zásahem státních zástupců do trestního řízení proti Jiřímu Čunkovi a Petru Hurtovi. Pospíšilova účast na této dosud jen částečně potrestané taškařici se neomezila na zásah proti Ivo Ištvánovi. Je paradoxní, že dnes se ke své tehdejší úloze nehlásí, nevyvozuje z ní pro sebe důsledky, snaží se postižené vracet na jejich místa i za cenu příkoří na jiných, a dokonce sehrál úlohu „kata“ své spolupachatelky Renaty Vesecké (mimochodem: její odvolání rovněž zvládl tak, že v případě soudního sporu by patrně opět prohrál).
V každém případě z výše uvedeného popisu průběhu a výsledku sporu Jiřího Pospíšila se zmíněnými státními zástupci vyplývá, že příčinou prohry byl diletantismus provedení odvolání. Určitě z toho nevyplývá, že by v žádném případě nebylo možné odvolat vedoucího státního zástupce z funkce, jsou-li k tomu zákonné důvody a najdou-li se na ministerstvu právníci, kteří by byli způsobilí řízení odborně zvládnout.
Odvolání z funkce je hlubokým zásahem do subjektivních práv postiženého, jímž odvolaní státní zástupci utrpěli značnou majetkovou i nemajetkovou újmu. Psychické strádání, které jim tento způsob zacházení způsobil, nelze odčinit. Mají samozřejmě nárok na finanční vyrovnání za ušlý výdělek. Jde o hodně velkou částku, která v situaci škrtů a honby za úsporami bude rozpočet ministerstva citelně zatěžovat.
Nejde o jedinou finanční zátěž způsobenou rozhodováním Jiřího Pospíšila. Daleko větší peníze utíkají státu v důsledku jeho přístupu k institutu domácího vězení. Soudci jej využívají v minimálním rozsahu, protože nevěří, že Probační a mediační služba ČR skutečně dokáže zcela spolehlivě odsouzené pohlídat. V době přípravy nového trestního zákona byl trest domácího vězení Pospíšilovou vlajkovou lodí, ale nutnost včasného zajištění dodavatele náramků mu unikla. Chtěl pak novelou zákona zavedení trestu domácího vězení o rok odsunout. Než se k tomu dostal, padla vláda a na ministerstvu ho vystřídala Daniela Kovářová, která rozhodla o spuštění domácího vězení bez náramků, s pomocí Probační a mediační služby ČR a současně vypsala tendr na výběr dodavatele náramků. Jiří Pospíšil jej zrušil v rámci rozkopávání báboviček po holčičce, která si v jeho nepřítomnosti hrála na jeho písečku a kamarádí s nenáviděným Pavlem Němcem. Nový tendr nebyl dosud vypsán. Přeplněnost věznic se stále zvyšuje, milionové úspory z používání trestu domácího vězení se nekonají a dlouho konat nebudou.
Veřejnost byla v hrubých rysech seznámena s odůvodněním návrhu nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana na odvolání Vlastimila Rampuly. Nehodlám je zpochybňovat, naopak jsem přesvědčen o správnosti Zemanova záměru. Pouze si dovolím podotknout, že Vlastimil Rampula patrně nezpůsobil pokles úrovně práce svého úřadu, pouze nesplnil očekávání, že ji podstatně zvýší. Na neutěšeném stavu mají svůj díl odpovědnosti také všichni předchůdci Pavla Zemana, kteří nevedli pražské vrchní státní zástupce k pořádku dosti důrazně. Výjimkou není ani Marie Benešová, která dnes tak vehementě prosazuje Rampulovo odvolání a byla by ráda, kdyby s ním odešel její někdejší nenáviděný nadřízený Libor Grygárek.
Nicméně si myslím, že Jiří Pospíšil by přece jen neměl Vlastimila Rampulu odvolat: vzhledem k výše zmíněným pokleskům by měl jít jako první.
Vše souvisí se vším, proto si na závěr dovolím otázku: také jste si všimli, že z internetových stránek ministerstva v těchto dnech zmizely „Pospíšilovy seznamy“ soudců a státních zástupců, kteří byli členy KSČ? Jejich uveřejnění bylo dosti okázalé, doprovázené tiskovou zprávou. Stažení zřejmě nelze využít k oslavě ministrovy skvělosti, proto proběhlo v tichosti. Ale v archivu stránek zůstaly seznamy zatím zachovány, viz zde.
