Mám na mysli transsibiřskou magistrálu, kterou od Povolží po Vladivostok od května 1918 po dva roky ovládaly Československé legie. Jejich vrchního velitele Tomáše Garrigua Masaryka proto v USA právem vítali jako „pána Sibiře“ a mohlo se dodat, že byl vlastně pánem Ruska. Sám poznamenal, že bolševickou komunistickou Moskvu byli tehdy Čechoslováci s to dobýt během čtrnácti dnů, pokud by k tomu vydal rozkaz. Ale nedošlo-li k masivní, a i politické, tedy doslova všestranné spojenecké intervenci do bolševického Ruska, neměl by takový okázalý čin dějinný smysl.

Skutečně hmatatelný a dějinně rozhodující význam československého vojenského ovládnutí nesmírně rozsáhlého eurasijského území Ruska spočíval ve skutečnosti, že tento globálně šokující čin, vázající nejen bolševické, ale i značné německé vojenské síly, způsobil téměř spontánní uznání práva na existenci dosud neexistující Československé republiky spojeneckými velmocemi. A tak následně reálnou obnovu české státní samostatnosti po téměř třech staletích její násilně způsobené faktické likvidace. Lze proto zcela právem konstatovat, že se naše svoboda, tedy důstojnost samostatného demokratického státu, zrodila z globálně nepřehlédnutelného podílu jeho armády na bojišti první světové války. Masarykovo klíčové slovo o české otázce, která je buď světová, anebo otázkou není, náhle dostalo globálně zřetelnou podobu. Tisíce padlých československých legionářů a desetitisíce jejich přeživších druhů se rozhodujícím způsobem zasloužily o zrod svého svobodného státu. Hlavně proto se Československá republika po zásluze stala „miláčkem Dohody“ a vůdčím příkladem pro nástupnické státy Rakouska-Uherska. Zejména proto se tehdy radikálně proměnila mapa Evropy.

Globální smysl zrodu, a tedy i trvání naší státnosti, se od té doby neumenšil. Naopak stále vzrůstá a je stále zřetelnější výzvou. A to aktuální výzvou dnešku. Nepřátelé svobodného samostatného života demokratických států jsou globálně stále hlasitější, výbojnější a zpupnější. Podle stoupenců staronové polovzdělanecké ideologie Evropské unie, jež sama sebe nekriticky pokládá za vzor pro celý svět, patří jednotlivé evropské demokracie na smetiště dějin. Komunisté, proti kterým v Rusku bojovali a vítězili stateční českoslovenští legionáři, hlásali totéž. Jak dnešní Rusko, tak ještě viditelněji komunistická Čína jsou rozpínavé velmocenské diktatury a své agresivní globální choutky příliš neskrývají.

Zde je na místě jednoznačně ofenzivní postup dnešních legionářů svobody a demokracie na všech frontách viditelně narůstajícího globálního konfliktu, který nezná hranice. Souvisle probíhá i u nás. Rozhodněme se proto, kam v něm patříme, a podle toho jednejme. Legionářská magistrála ke svobodě je trvalou výzvou, jež nepřestává provokovat, zneklidňovat a svolávat. Protože česká otázka je trvale otázkou světovou. Je na čase navázat na globální ofenzivní kořeny české státní existence. Takový je smysl magistrály.

Autor je politický filosof