Poté, co Zdeněk Nejedlý požádal Antonína Dvořáka o ruku jeho dcery Otylky a po následném pádu na schodech se dokutálel až k nohám zmíněné Otylky, zrovna se objímající s Josefem Sukem, neměl příliš rád ani Dvořáka, ani Suka. Pro něho byl největším českým hudebním skladatelem Bedřich Smetana, narozený stejně jako on v Litomyšli.

Kromě Smetany měl rád také komunisty. Přišel i na to, že takovými nedokonalými komunisty byli i husité, náboženskou pomatenost jim velkomyslně prominul. Především však miloval Sovětský svaz. O bolševickém státě napsal několik pochvalných článků a držel řadu přednášek a Sověti mu to nikdy nezapomněli. Když Němci obsadili Prahu, dopravili sovětští diplomaté Nejedlého celkem pohodlně do Moskvy a tam bělovlasý profesor strávil celý čas druhé světové války.

Sovětský vůdce Stalin byl nevelké postavy, a proto se obklopoval muži, kteří ho nepřevyšovali. A to byl také důvod, proč pozval Nejedlého na svůj soukromý večírek.

„Tak nám něco zahraj z české muziky,“ vybídl ho.

Nejedlý vytáhl z futrálu své housličky a se vší vroucností začal hrát „Mou vlast“. Velebné tóny o staroslavném Vyšehradu však Stalina nedojaly. Chvíli se mračil, pak vzal velké nůžky a přestřihl struny za obdivného smíchu ostatních bolševiků.

„Tomu ty říkáš muzika? Takovému kňourání? Tohle je muzika!“ řekl Stalin a uvedl v chod gramofon.

Místnost se zaplnila veselými ruskými lidovými písněmi. Molotov tančil s Kalininem, Vorošilov s Malenkovem a Chruščov - Stalinův kašpárek - poskakoval do rytmu sólo. Netrvalo dlouho a k tanci přinutili i Nejedlého. Snažili se ho naučit kozáček, přičemž stařík několikrát upadl a Stalina to velmi pobavilo. Od té doby musel Zdeněk Romanovič chodit do Kremlu častěji. Vodku sice pít neuměl, ale o to větší s ním byla legrace. Starochovo bezvládné tělo odváželi pak pracovníci NKVD do jeho moskevského bytu.

Gottwald, Slánský a Kopecký mu tyto návštěvy u Stalina záviděli a chtě nechtě ho museli vzít do party, třebaže vůbec nebyl dělnického původu. Vzali ho i do Buzuluku, aby tam vojákům vysvětlil, zač mají bojovat. Za tiché nečinnosti generála Svobody se pak s Reicinem a Vašem radili, jak by se československá armáda dala přeměnit v bolševickou.

V osvobozené vlasti už byli komunisté hlavní politickou silou, prezident Beneš jim kývl skoro na všechno. Nejedlý se stal ministrem školství a osvěty a zejména v kultuře začal dělat pořádek. Všechno v ní bylo najednou srozumitelnější! Český lid si povšiml jeho vzhledové odlišnosti od ostatních mocipánů a přidělil mu přezdívku „Rudý děda“ nebo také „Zelí není“.