HISTORIE: Ohlédnutí za výročím
Stín dlouhý padesát let
Připomínky historických událostí oživují zájem, to jistě platilo pro nedávné výročí dvou našich panovníků, císařovny Marie Terezie v loňském a císaře Karla IV. v předloňském roce. Jistěže totéž platí pro výročí invaze z roku 1968. Celý ten náš osmičkový rok je hodně vzpomínací, čeká nás ještě maraton spojený se stým výročím Československa. Nicméně výročí, jehož jsme si vzpomínali v úterý, má mimořádně silný aspekt politický. Jako by rána tehdy zasazená dodnes nepřebolela.
Postoj mladých
Při každém výročí bývá komentován veřejný ohlas a zvláštní pozornost je věnována postoji mladé generace. Kvantifikuje se to obtížně. Výročí bývá příležitost, aby se projevili lidé od fochu. „Mladí jsou na tom s historií opravdu bídně. Ani je to moc nezajímá, málokdo si z vlastní vůle jde něco prostudovat,“ citoval před deseti lety Českobudějovický deník středoškolskou dějepisářku Elišku Fridrichovou. „Srpen 68 je pro ně jen stránka z učebnice dějepisu. Pro nás, co jsme ho zažili, je to asi největší šok v životě,“ citoval Karlovarský deník o tři roky později pamětníka Antonína Pavelku. Jistě i letos narazíme na podobná svědectví. A také na kritiku výuky dějepisu, i to je po desítky let omílaná mantra.
Těžko zpochybňovat tezi, že se mladí lidé zajímají o historii vlažně a výběrově. Dodnes mám někde uložený balík tiskovin ze srpna roku 1968. Nepátral jsem po něm, ale nejspíš zůstal padesát let nerozbalený, přinejmenším se nepamatuji, že by se o něj děti zajímaly.
To ovšem neznamená, že Srpen 68 s velkým „S“ nezanechal v mladé generaci žádnou stopu. Vpád poznamenal národní vztah k Rusku. Původní slavjanofilství jako opora proti germanizaci z doby monarchie volně přešlo k sympatiím k sociální utopii realizované v sovětském Rusku a s koncem válce přišla osvoboditelská euforie. Ta je nepopiratelný historický fakt a onen šok, zmiňovaný pamětníkem Pavelkou, pocházel z toho, že citová vazba byla rozbita, a to naprosto, neobnovitelně.
Rusko je dnes pro mladé lidi lhostejná entita, stát, s nímž ani nesousedíme. Starší generace může pociťovat trpkost, v krajním případě nevraživost, u mladých převládá lhostejnost.
Právě to možná je ta normalizace, byť v jiném slova smyslu, než ji zamýšleli její strůjci v sedmdesátých a osmdesátých létech. Citová neutralita je normální, dá se dokonce říci žádoucí vztah, na němž lze stavět vztahy jiné, jako je obchodní výměna a politická kooperace.
Měli bychom si přát, aby naše vztahy k Rusku byly v tomto smyslu co nejnormálnější, i to je signál právě uzavřeného výročí.
Aspekt politický
Bez velkých emocí u nás prošlo výročí komunistického puče z roku 1948. I to hraje roli, že pamětníků, natož pak aktérů je pomálu. Podstatnější ale je, že politický dopad je nulový,. Podstatnější stín ale vrhá Srpen 68. Padesát let po agresi, která demaskovala imperialistickou podstatu sovětského režimu, máme jako jediný evropský stát nereformovanou komunistickou stranu. Už to budí v zahraničí úžas. Navíc má v důsledku parlamentní aritmetiky podíl na ustavení vlády České republiky.
Podobně jako prezident republiky, nezaujala komunistická strana k výročí Srpna žádné stanovisko. Na své webové stránce se zabývá australským volebním systémem a pádem dálničního mostu v Janově, ale o Srpnu je zde ticho. Podiv vyvolal Vojtěch Filip svou úvahou o sdílené odpovědnosti národů SSSR na invazi. Prezidentovo mlčení a Filipovo mlžení má společného jmenovatele – přihrbený servilní vztah k Rusku.
V souvislosti s výročím nechyběly ani úvahy o povaze tehdejší rezistence, která byla pasivní, nesená duchem loajality k Dubčekovu vedení. V tomto ohledu sehrál velkou roli rozhlas. Ve zjitřené atmosféře by bylo snadné vykřesat jiskru k aktivnímu odporu a k němu by se bezpochyby přidaly i některé vojenské jednotky, navzdory rozkazu generála Dzúra.
Jsou to spekulace na téma, co by bylo, kdyby. Odpor byl pasivní, ovšem jeho politický důsledek byl aktivní. Agresorovi se nepodařilo ospravedlnit vpád půlmilionové armády ozbrojenou kontrarevolucí v Československu. Ideologický materiál vytěžený z ozbrojeného odporu by fungoval po celou další epochu a je velmi pochybné, zdali by ve struktuře sovětské komunistické strany mohlo fungovat reformní hnutí, které vyústilo v ustavení Gorbačovova reformního vedení. Diktaturu může fatálně poškodit a zlikvidovat její vlastní pokus o reformu. Což se v roce 1968 téměř stalo v Československu a o dvě desetiletí později k tomu došlo v Sovětském svazu. V něm se komunistický režim zhroutil a průběh Pražského jara i srpnové rezistence k tomu přispěly. Že Rusko nevyužilo historickou šanci, že nedokázalo demokracii přijmout a přiklonilo se k autoritářství, na to věru neměla žádná vnější událost vliv a není to náš problém.
Naším problémem je, že máme vlivné osoby a síly, jež se onomu autoritářství ochotně podvolují.
LN, 22.8.2018