Má ořezat ÚSTR, nebo být předmětem jeho bádání?

Říkáme-li „tohle by se tam a tam či tehdy a tehdy stát nemohlo“, riskujeme, že nás někdo usvědčí z omylu. Ale u komunistického poslance Zdeňka Ondráčka to riskneme. Takže: ještě před pěti lety by se nemohlo stát, aby chtěl bývalý příslušník pohotovostního pluku Veřejné bezpečnosti rozpočtově ořezat Ústav pro studium totalitních režimů.

Zdeněk Ondráček kritizuje ÚSTR za slabou aktivitu, což je zcela legitimní počin. Takové kritiky bylo dost i na stránkách LN. Navrhuje, aby ústavu bylo odebráno 90 milionů z rozpočtu ve prospěch bezpečnostních sborů. I to je legitimní. Říz dostane ta zpráva až ve chvíli, kdy si uvědomíte, že Ondráček sloužil v roce 1989 u pohotovostního pluku. Pro mladší čtenáře: to byli bijci, kteří rozháněli demonstrace. Každý listopad se jejich fotky mihnou v médiích, když si připomínáme, jak jejich brutální zásah vedl k pádu Husákova režimu.

Suma sumárum, poslanec Ondráček předvádí pěkný příklad chucpe. To je výraz z jidiš označující něco víc než jen drzost. Lidově se definuje tak, že člověk, jenž zavraždil otce i matku, si u soudu nárokuje polehčující okolnost, neboť je úplný sirotek. Podobně Ondráček, jenž by sám mohl být předmětem bádání ÚSTR (téma: jak si příslušník pohotovostního pluku našel cestu do sněmovny), má tu drzost žádat jeho rozpočtové ořezání. Týž Ondráček, jenž byl před pár týdny iniciátorem návrhu zákona o trestnosti hanobení prezidenta.

Problém není v tom, že je poslancem, notabene za KSČM. Tyto věci může omezit pouze soud. Problém je v tom, že strhává tolik jiných zákonodárců – v případě návrhu o urážce majestátu celkem 64 poslanců. To už pak není chucpe, ale docela reálná hrozba svobodě v této zemi.

LN, 3.12.2016