Vláda se po krátkém uvolnění plošných opatření rozhodla opět dupnout na ty, kteří tzv. protikovidovou politikou trpí asi nejvíce, a zkrátila provozní dobu restaurací o dvě hodiny. Má to být reakce na víkendový růst čísel nakažených.

Nejde o nic jiného než o výsměch a plivnutí do tváře všem majitelům restaurací. Ale nejen jim. Vláda ukazuje naprostou bezradnost, kdy se snaží reagovat na krátkodobý vývoj situace jedním konkrétním opatřením, aniž by měla v rukou jakýkoliv důkaz, že jsou to právě restaurace, co hraje v růstu nakažených zásadnější roli. Nehledě k tomu, že při inkubační době jeden až dva týdny je zřejmé, že otevření restaurací nemohlo mít za pouhé tři dny na růstu nakažených žádný podíl. Příčiny jsou tedy nepochybně někde zcela jinde.

Za druhé se ukazuje, že vládě namísto racionálního boje s epidemií mnohem více záleží na dlouhodobém cíli, jímž je očividně co nejdrtivější poškození malého a středního podnikání v této zemi, naprosto v souladu s míněním některých odborářů a dalších levičáků, že “tento stát nepotřebuje restauratéry, ale dělníky”. Současná vládní politika je vlastně jakýmsi třídním bojem, v němž nepřátelé svobody bezostyšně zneužívají epidemii koronavirové nákazy jako vhodnou záminku.

Měli bychom po vládě požadovat jasné a objektivní důkazy, že hospody a restaurace jsou zásadním faktorem v šíření koronaviru. Pokud tyto důkazy nebudou přineseny nebo je nebude možné pokládat za důvěryhodné, potom stanovisko nás, občanů, by mělo být jednoznačné: nechte gastro konečně volně dýchat. Protože takto se podnikat prostě nedá.

Značná část odpověnosti pak spočívá na tzv. parlamentní opozici. Ta, pokud se chce skutečně nazývat opozicí, by měla využít veškerých prostředků a nedovolit prodloužení nouzového stavu, třeba i za cenu dlouhodobých parlamentních obstrukcí. Ty lze v současné situaci pokládat za naprosto adekvátní politický nástroj! Po dvojím selhání v této věci má opozice šanci svoji reputaci napravit. Možná poslední, než ztratí poslední zbytky důvěryhodnosti. V takovém případě je pak nutné si přiznat že po jednatřiceti letech opět žijeme v zemi bez reálné politické opozice, což do značné míry definuje kontext, jak lze bojovat o naši křehkou svobodu, která v těchto dnech, týdnech a měsících tolik trpí.