To bylo vždycky řečí v časech vlád pravice a prezidentování Václava Klause o tom, jak jsme nedostatečně aktivní v přejímání směrnic Evropské unie. Celá Sobotkova partaj se mohla přetrhnout.

Ve vládě a s vládní odpovědností je náhle s přejímáním směrnic z Bruselu konec. Česko se postavilo proti politice povinných kvót. Vystupovalo na jednání ministrů vnitra za V4 – jak se ukázalo, byla to jenom V3, Polsko se trhlo.

Evropské směrnice, při jejichž implementaci do zákonů národních se ČSSD vždy mohla přetrhnout, aby byla někde v útrobách bruselské byrokracie pochválena, nejsou v zásadě nic jiného než povinné kvóty. I ve směrnicích jde o lidi, protože obsahují předpisy toho, jak se máme či musíme chovat.

V povinných kvótách jde taky o lidi, většinou nešťastníky prchající před válkou. Že se s nimi „svezou“ možní budoucí teroristé, je velmi pravděpodobné. Na tom ale nezmění nic ani „dobrovolnost“ přijetí uprchlíků. Za to může absolutní neschopnost států, přes které migranti procházejí, zjistit jejich totožnost. První zemí, které došla s tímto stavem trpělivost, bylo Maďarsko, které se konečně chová jako stát, ve kterém začíná schengenský prostor volného pohybu osob.

Česko s podporou V4 tedy zkusilo to, co mělo být provedeno již v případě některých očividně pitomých směrnic EU v minulosti. Horliví zastánci všeho, co přišlo z Bruselu, se náhle jakoby mávnutím kouzelného proutku proměnili v horlivé zastánce práv suverénních států EU. Jsou to paradoxy, nicméně stále platí, že levice, zejména extrémní jako řecká Syriza, a nacionalisté jsou hybateli změn, které s velkou pravděpodobností hraničící s jistotou integrační politiku EU zlikvidují. Možná, že je to „historický úkol“ ČSSD, možná jenom „nedorozumění“, které Sobotka v Bruselu vyžehlí. V každém případě se teď bude sociálním demokratům velmi těžko prosazovat další nařízení Unie stylem „nedá se nic dělat, přišlo to z Bruselu“.