Seděli jsme minulý pátek v hospodě, a když už byl volební den, zabrousili jsme při svém povídání i na to, kdo koho hodlá volit. Byla jsem jediná, kdo už u voleb byl, a taky jsem se tím pochlubila, ale skutečně mě zajímalo, komu kdo z kamarádů hodí do urny lístek. Většinou to viděli stejně nebo podobně jako já, jen Vašek prohlásil, že si myslí, že by se měli volit sociální demokraté. Že tady prostě má být slušná levicová strana a že „chudí“ z neznalosti či z jakýchsi jiných důvodů pak volí všelijaké okamurovce. Na tom, že by na politické scéně měla opravdu být politická strana, která dbá na zájmy „chudých“, jsme se bez debaty shodli, jen nějak nikdo nebyl ochoten sociální demokraty volit. Nepřála bych představitelům té strany slyšet, jak nelichotivých komentářů se jim dostalo. Taky jsem si přisadila, ačkoli jsem už byla vlastně mimo soutěž. Připomněla jsem billboardy z dřívějších voleb, na nichž nepochybně prelátská ruka svírala mohutný měšec, a dodala jsem, že nemohu volit stranu, která šíří závist a nevoli k nějaké skupině obyvatel.

Cestou domů a v posteli před spaním jsem o tom ještě přemýšlela. Ten billboard byl vskutku odporný, o to nic, jenže to nic nemění na faktu, že jsem „socany“ nevolila nikdy. Vznik, či přesněji řečeno obnovení té strany jsem vítala, hlavně kvůli Rudovi Battěkovi a Jiřímu Loewymu, kteří se k ní hlásili. Jenže těch se obnovená strana brzy zbavila – a lidé, kteří jí stáli v čele, mou důvěru rozhodně nebudili.

Hlavním důvodem, proč jsem nikdy nevolila sociální demokraty, ale nebyli její představitelé, i v řadách stran, kterým se mé přízně dostalo, se vyskytovali (a vyskytují) lidé, kterým bych nepodala ruku. Tím hlavním důvodem je, že mezi mé preference prostě nepatří mít se líp, jsem celkem spokojená s tím, jak se mám, a jde mi víc o takové věci, jako jsou lidská práva, demokracie a podobně.

Ale proč vlastně tu stranu volilo tak málo lidí sociálně potřebných? Že by jich tady bylo tak málo? Mám dojem, že je jich tu dost a dost – proč tedy nedostala ČSSD minulý týden ve volbách dost a dost hlasů? Nejspíš, usoudila jsem, se ti, kteří se pokládají za sociálně potřebné, necítí být sociální demokracií osloveni. Nejen u nás, neúspěch přece takové strany utrpěly i v jiných evropských zemích. Úspěch sklízejí – zejména u mladých – zelení a piráti, kteří také nehájí zájmy velkopodnikatelů, a navíc se hodlají starat o životní prostředí. Napadlo mne, že se možná klasický sociálně demokratický program prostě vyčerpal: osmihodinová pracovní doba je (nebo by měla být) samozřejmost, sociální a zdravotní pojištění je v Evropě dávno zákonem. Co tedy vlastně sociální demokraté v principu chtějí prosadit? Kdo má tvořit skupinu jejich voličů? Když jsem tak četla a poslouchala různé povolební reflexe, nějak jsem se to z nich nedozvěděla. Možná je ta strana už jen ozvěnou dřívějších, dnes zaniklých politických proudů.

LN, 31.5.2019