Hru Ptákovina napsal Milan Kundera v roce 1966, premiéru měla až v květnu roku 1969, pak byla zakázaná a Činoherní klub v Praze ji v roce 2008 uvedl znovu bezmála po čtyřiceti letech a hraje se tam úspěšně dodnes. Jde o ostrou parodii guberniálních poměrů.

Zápletka hry je jednoduchá: ředitel školy na malém městě nakreslí na tabuli kosočtverec, který představuje ženské pohlaví, a pak nechá tuto událost sám vyšetřovat. Přitom se odhalují guberniální poměry panující nejen v této škole, ale i v celém městě. Učitel kreslení realizuje nesmyslné návrhy ještě dřív, než jsou vysloveny ředitelem. Učitelka Prušánková touží po tom, aby byla po skončení vyučování šacována a mrskána na holý zadek. Učitelka Eva je nadšena, že odhalila ředitelovu dvojí tvář, a proto se do něho zamiluje: zjistí totiž, že on je autorem kresby a že se vyšetřováním jen baví. Jenže vyšetřovací komise najde falešného autora. Křivě nařčený žák se cítí povinen se přiznat, aby si ještě víc nepřitížil: rozhodne se vyjít vstříc vyšetřovatelům a získat si tak jejich sympatie. Městu ale vládne předseda, jehož maminka podporuje jeho nedůvěru vůči snoubence Růženě. Předseda sám usiluje o to, aby ředitel prověřil Růženinu věrnost a pokusil se ji svést, a zároveň se ukojí tím, že místo ředitele bude mrskat přes holou zadnici učitelku Evu, která usiluje o totéž, co snoubenka předsedy. Potrestaný žák, kterému uříznou uši, se stane fízlem, předseda dostane záruku Růženiny věrnosti, Eva bude pomstěna tím, že její budoucí manžel se vyspí s Růženou den před svatbou. Růženčina chlípnost je plně ukojena: je nadšená, když pozná, že se řediteli hnusí a ředitel bude muset svou nechuť vůči ní dotvrzovat tím, že se sní bude tajně dál scházet a souložit. „Moc je nejsladší, když je úplně nepřiměřená. Když blbec vládne moudrému, slabý silnému, ohavná krásnému...,“ tato slova říká skoro na samém konci Růžena.

Dívám-li se ale na fotografii paní Nagyové z předsálí jednací soudní síně, kdy se směje za modrou složkou, kterou si drží před ústy, budí dojem, že je na tom podobně jako pan ředitel z Kunderovy hry: sama tuto story zavinila a teď se tím náramě baví a vypadá, že ji jen mrzí, že nedostane na holou. Odposlechy veřejně předvádějí její sílu, která spolu s vulgaritou přitahovala slabého premiéra. Muži, kterým hrozí trest za to, že ji poslouchali dříve, než dostali příkaz od šéfa, se před ní krčí, konkurentka v lásce a její děti jsou potrestáni a paní Nagyoví stejně jako Růžena si ochutnala tu nejsladší moc. Soudní pře odhaluje guberniální poměry roku 2015. A my můžeme jen doufat, že se nenajde falešný svědek, který bude místo strůjkyně potrestán, a asi se ani nedozvíme, kdo je v této hře fízl a komu budou nakonec uříznuty uši.

Ač je Milan Kundera dnes jeden z nejpřekládanější romanopisců na světě, tato hra se nikde jinde nehrála, protože kresba kosočtverce jako symbolu ženství je ve světě neznámá a podobně je pro svobodný svět nepochopitelný příběh, který naše paní Nagyová zinscenovala: předvádí totiž, kolik totality je ještě v nás.