Nejdůležitější domácí zprávy posledních dní pocházejí z agentur, které provádějí průzkumy veřejného mínění. Podle dubnových výsledků Faktum Invenio by ČSSD spolu s komunisty měla ve Sněmovně většinu se 107 hlasy a podle STEM by tam měla dokonce 120 hlasů, což už je ústavní většina. Chyba při tomto způsobu měření představuje plus minus dva mandáty.

A skoro současně nám předseda sociálních demokratů Bohuslav Sobotka sdělil v pátečních Hospodářských novinách, že si dovede představit, že v případě výrazného vítězství sociální demokracie ve volbách by prosazoval menšinovou vládu za podpory komunistů.

Že na drastické úspory ministra financí a vůbec na chystané reformy zdravotnictví a důchodové reformy, a současně na odhalené praktiky manažersko-sektářské strany Věci veřejné, ale i na kauzu ProMoPro budou lidé reagovat s nevolí, se dalo očekávat. Že však Bohuslav Sobotka reaguje spíše na náladu uvnitř sociálních demokratů, kde na posledním stranickém sjezdu bylo proti usnesení z Bohumína z roku 1995, které spolupráci s komunisty na nejvyšší úrovni zakazuje, šedesát procent delegátů, než na náladu mezi obyvateli, je trochu překvapivé. Jeho reakce jen potvrzuje, jak se svět politických elit zapouzdřil a už vůbec není schopen reagovat na skutečnou mnohavrstevnou náladu obyvatelstva: občané proti reformám hartusí, ale jejich nutnost si začasté rovněž uvědomují.

Proto se lze s velkou pravděpodobností domnívat, že pokud by se před případnými předčasnými volbami sociální demokraté přimkli ke komunistům, nejspíš by silně tratili, ČSSD totiž chybí na naší politické krajině přirozený partner: proti zeleným silně brojili, ač právě oni jako jediní mohli takovým perspektivním partnerem být, ale právě ty pomohli s velkým úsilím z politiky vyšachovat. A představa, že lidovci – s kterými si dovedou představit spolupráci–- budou v parlamentu, i když poslední průzkum jim připsal něco málo přes pět procentních bodů, je malá. Za takové situace by všechny pravicové strany sblížení ČSSD s komunisty využily a začaly by tradičně mobilizovat. Za takové situace si lze docela dobře představit, že by konečný výsledek voleb mohl dopadnout opět tak, že sociální demokraté by sice s malou většinou vyhráli, ale sestavit vládu by nedokázali. A protože lidé se od politiky již odvracejí podobně jako v osmdesátých letech, lze se rovněž s úspěchem domnívat, že by volební účast mohla být rekordně malá, zvlášť pokud by se volby uskutečnily za krásného letního či podzimního počasí, kdy lidé jsou na chatách a chalupách. Kvůli tomu by nejvíce hlasů mohly posbírat strany s pevným voličským jádrem, což jsou tradičně disciplinovaní komunisté a do jisté míry stále ještě i občanští demokraté a jejich tvrdé jádro. Sociální demokraté by i kvůli tomuto fenoménu mohli hodně tratit, protože jejich elektorát je velmi nestabilní.

V takovém případě by byl na tahu prezident Václav Klaus, který by kvůli stabilitě mohl nutit obě největší strany: tedy ČSSD a ODS do velké koalice, aby tím dokázal, že měl už kdysi pravdu. Splnil by si, ještě před odchodem z prezidentské funkce, svůj sen. Takový krok by dlouhodobě mohl nejvíce poškodit občanské demokraty a posílit stranu TOP 09. A budeme-li chtít hodně spekulovat, můžeme si i představit, že do čela právě této strany by se mohl v roce 2013 Václav Klaus po odchodu Karla Schwarzenberga do politického důchodu přesunout rovnou z Hradu. ODS by byla – viděno očima Václava Klause – po zásluze potrestána za to, že ho neposlouchala. Pak by už na věčné časy vládly jen dvě strany TOP 09 a ČSSD. ODS a KSČM by byly v parlamentu přesunuty de facto do diváckých lavic.

Že to zní jako pohádka? Samozřejmě, ale copak jsme si před dvaceti lety dovedli představit něco takového, v čem dnes žijeme? Pokud nebude řádně fungovat stát, je možné všechno.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6

Autor je novinář a spisovatel