Vzpomínám hned na to, hned na ono, takže lze číst na přeskáčku anebo nečíst vůbec. Narodil jsem se v roce 1945, takže ona padesátá léta jsem prožil ve věku od pěti do patnácti let. To je zajímavý časový úsek, na začátku je pískoviště a na konci už mladý muž myslí na holky. Taky duch té doby byl rozdílný - na začátku a na konci. Nehodlám ho analyzovat, přinejmenším v tomto seriálu. Jsou to skutečně jen střípky, jakýsi kaleidoskop a rád bych, aby budily spíš úsměv než nostalgii.

Zmrzlina

Mé rané vzpomínky na zmrzlinu sahají do Slap, kde jsme bydleli do roku 1953. Prodávala se v cukrárně - což mi připomíná, kolik různých obchodů v tak malé vesnici tenkrát bylo! Byla chuti vodové, barvy červené nebo bílé a cukrář ji dával do papírových kelímků či mističek. Mely varhánkovité stěny a bylo možné - po vylízání asi tak poloviny obsahu - okraje přitisknout k sobě. Vzniklo cosi podobného škebli a z úzké štěrbiny se pak zmrzlina sála.

V roce 1953 byla měnová reforma - o té se zmíním šířej jindy: tedy v podstatě státní bankrot, kdy lidem vyměnili peníze v poměru 1:50, kdežto ceny byly změněny v poměru 1:5. Takže z tisícovky zbyla člověku dvacetikoruna a to, co stálo v krámě tisíc korun, pak stálo dvě stovky (koho to zajímá blíže, zde je poučení na webu). Bylo na konci května a mně se zachtělo zmrzliny. Ta stála, myslím, pět předreformních korun. Cukrář ji nechtěl pro mě mamince prodat - leda za 250 korun. Maminka chvíli váhala a pak si řekla - peníze jsou stejně v trapu, tak aspoň že má kluk zmrzlinu.

Zmrzlinu jsem pochopitelně miloval i později, po přestěhování do Prahy. Zde se prodávala do kornoutů, kopeček za 70 haléřů, dva kopečky za korunu čtyřicet, zásadně jen červená a bílá, zpravidla jahodová a vanilková. Ale pozor! Na rohu Milíčovy a Prokopovy ulice na Žižkově byl krámek, kde prodávali zmrzlinu za padesát halířů kopeček, a to: vanilkovou, citronovou, čokoládovou, jahodovou a malinovou. Neslýchaně široká nabídka, v celé Praze jsem nevěděl o větší (pravda, mé znalosti Prahy nebyly tehdy velké). Šlo se tam po schůdcích dolů, a cesta vzhůru s kornoutem napěchovaným za dvě pade, to byl vzestup do blaženosti.

Legendou mezi zmrzlináři byl "Ital", autenticky italský zmrzlinář, měl sídlo v domě již zbořeném v ulici Pod Bruskou, tam, kde je teď hotel Hoffmeister. Byl to soukromník (opakuji, režim trpěl až do roku 1960 tu a tam soukromníky) a prodával zmrzlinu nešizenou, tedy nikoli vodovou. Až po mnoha létech mi tvrdil jeden italský novinář, že tento muž byl rezident snad KGB, snad StB, a řídil velkou špionážní síť namířenou proti Itálii. James Bond zmrzlinářem? Ano, takový je reálný život. Tak to je vše o zmrzlině, někdy příště o nanuku a eskymu a polárce.

Měnová reforma

V roce 1952 bydlela naše rodina ještě ve Slapech. Tam jsem v září předešlého roku začal chodit do školy. Politika na mne doléhala jen hodně z dálky, přes silný filtr. Rodiče se báli přede mnou mluvit a když si chtěli něco o politice sdělit, hovořili německy. Posledně jsem se tu zmínil o měnové reformě, v souvislosti se zmrzlinou. Nepamatuji na ten památný projev prezidenta Zápotockého, který v rozhlase tvrdil, že zvěsti o chystané měnové reformě jsou reakcionářský žvást, a druhý den byla. Zato si přesně pamatuju, že v novinách vyšly obrázky nových bankovek - včetně jednokorunové a tříkorunové bankovky. Jednokorunovka byla hnědá, tříkoruna modrá, podle vzoru sovětského třírublu. Pastelkami jsem se pokusil obrázky kolorovat a svěřil jsem se otci s úmyslem, že bych obarvené peníze z novin vystřihl a pokusil se jimi platit.
Nápad to byl, myslím, vcelku rozumný.

Na bankovkách bylo napsáno, že jsou kryté zlatem. To mě taky moc zajímalo. Myslel jsem, že je na nich plátek zlata, že se budou lesknout. Otec mi vysvětlil, že to znamená, že zlato je v bance, v té hodnotě, jakou mají peníze.
"Když půjdu do banky, dám jim peníze, dají mi zlato?" chtěl jsem vědět.
"Tak to ne," řekl otec.

Dlouho mi to leželo v hlavě, jak to s tím zlatem je a čím vlastně byly ty bankovky kryté. Vyměňovaly se na poště, byl tam sběh lidí a ti, co si peníze vyměnili, je ukazovali ostatním, co ještě čekali ve frontě. Později byla v kádrových dotaznících kolonka "chování za měnové reformy" a kdo se v den výměny neusmíval a neprojevoval ze státního bankrotu nadšení, měl škraloup.

O něco později vyvěsili v hostinci U Neužilů plakát.Znázorňoval houpačku, na té těžké straně, docela u země, seděla vítězná koruna a nahoře na druhé straně bezmocně, ba zoufale visely dolar, libra, frank, lira...

Hodně lidí přišlo o všechno. Vyprávělo se o muži, který na základě zkušeností z první reformy (bankrotu) z roku 1945 uložil veškeré úspory do mincí s tím, že mince zůstanou, nebudou se vyměňovat. Úspory byly dobré do šrotu. Reforma postihla i naši sousedku, starou babičku "babí" Pokornou. Šetřila si na pohřeb a peníze měla ve štrozoku.

"O všechno jsem přišla! Já teď nebudu moct klidně umřít!"
Otci se jí zželelo a peníze v patřičné výši jí dal. Ona ale nepřestala bědovat.
"Ale babí, proč naříkáte? Vždyť vám ty peníze pan spisovatel dal!"
"On by mi je dal stejně," pravila stařenka a dál naříkala nad svým osudem.
Měla recht.